Co si tak normální člověk představí pod pojmem "Chaloupka"? Bude to zřejmě dosti individuální, ale pokud se onen představující si nikdy nezúčastnil stejnojmenné akce, pořádané každoročně skupinou kolem Marcela Ludvíka, bude mít jeho představa k té naší zřejmě dost daleko. A jak si tedy "Chaloupku" představujeme my?
Ideální chaloupka je pořádána v době trvání nejhnusnějšího počasí v roce, pokud možno za listopadových mlžných plískanic. Budoucí oběti nafasují od potměšile se tvářícího vůdce zapečetěné obálky s napsaným místem a časem odpečetění, spolu s krátkým návodem, jak se na ono místo dostat (vlakové a autobusové spojení, vodní tok plynoucí kolem, pravidelně projíždějící psí spřežení apod.). V obálce je pak podrobný popis místa, kde leží "chaloupka". Podle toho, jak dobré vztahy udržujete s tvůrcem trasy, a podle jeho názoru na vaši zdatnost se vzdálenost pohybuje mezi několika stovkami metrů až po desítky kilometrů. Zde ovšem přicházím k hlavnímu bodu celé akce: čas otevření obálek je vždy situován do doby, kdy denní světlo definitivně opustilo naše luhy a háje. Ano, jedná se o akci noční.
Celá akce má již dlouhou tradici, první "Chaloupka" spadá snad ještě do doby, kdy jsem nebyl na světě (pro méně informované - před rokem 1974). Za ta léta se coby chaloupka vystřídala spousta objektů, od chalup a chat jednotlivých účastníků a jejich známých až po objekt kanoistů u Labe zvaný Krematorium. Též účastníci se střídali, těžko mohu odhadnout, kolik lidí tuto akci absolvovalo - sám jsem se účastnil jen několika. Každopádně snad každá byla silným zážitkem. Vzhledem k širokému spektru zúčastněných (od mé tety, již se pokoušet prohnat nočním potokem by patrně skončilo smrtí organizátora, až po mě či bratrance, které nějaký ten noční kilometr mlhavou noční bažinou nerozhází) je nutno trasy přidělovat skutečně obezřetně. Je navíc žádoucí, aby se jednotlivé skupiny nepotkávaly už v terénu. Organizátorovi skutečně nezávidím...občas se mu může totiž stát i taková věc, že i osvědčení zklamou díky terénním záludnostem, z mapy těžko pozorovatelným (vzpomínám na akci, kdy nám byla přidělena cca 25-ti kilometrová trasa, a my ztrávili více jak dvě hodiny zdoláváním zoufale zamlženého kopce Medníku, neboť nám navlhla baterka, a posléze jsem museli dojet stopem). Je též nutno dbát na to, aby se účastníci zcela nezlikvidovali (jak trasou, tak konzumací alkoholických nápojů v cíli - tj. aby tam nebyli ani moc brzo, ani moc pozdě) hned první den, neboť druhý den se vyráží na další pochod, tentokrát už společný a za normálního osvětlení.
Jak jsem se již zmínil, v cíli nočního pochodu bývá zajištěn nejen nocleh, ale často též jídlo a pití. To vím ovšem jen z doslechu, neboť v době, kdy jsme doráželi já a bratranec, bylo všechno již dávno snědeno a vypito, a účastníci již kdesi usínali. Při příchodu jsme také občas mívali poněkud jiné starosti než se shánět po jídle a pití (například jak rozmrazit vlasy, které do sebe nachytaly vzdušnou vlhkost). Shodou okolností právě při této výpravě již stejně nebylo po čem se shánět, neboť jsme si hned na začátku, těsně před otevřením obálky, dali závazek: bude-li cíl před Labem, jdeme přes památnou horu Říp. Cíl byl na břehu Labe, bohužel však na tom našem.
Nyní by asi bylo vhodné uvést pár zajímavějších zážitků...bohužel, zklamu vás. Historky kvapem docházejí, a když si člověk neumí vymýšlet, nesmí skutečnými příhodami moc plýtvat, nebo by za chvíli neměl o čem mluvit. Přidám alespoň pár fotek, a vzhledem k tomu, že už jsem jedno povídání nakousl, tak napíšu alespoň to. Pozor - fotky a povídání spolu nesouvisí!

Hodně mlhavá Chaloupka, aneb přes památnou horu Říp do krematoria

Na krajinu se snášel soumrak, poloprázdný vlak dusal polabskou rovinou, a poslední dva účastníci Chaloupky (já a bratranec) zachmuřeně studovali mapu. Ostatní nás opustili již dávno, odjeli jiným vlakem kamsi na sever. V okamžiku, kdy vlak dorazil do "naší" stanice, bylo již venku temno jako od Jiráska. Z něj vystupovala pouze staniční budova, nápadně podobná stodole a osvětlená jednou lampou nad vchodem do čekárny. Vlak odjel, lidé z něj vystoupivší zmizeli v temnotách. Výpravčí si nás změřila podezřívavým pohledem, zhasnula ono jediné světlo, a zmizela taktéž. Nadešel čas rozhodnutí. Podle předběžných úvah vycházejících ze směru odjezdu zbytku výpravy se náš cíl nacházel někde na sever od nás, za horou Říp, kterou jsme tím směrem tušili, patrně kdesi u Labe. Jak je mým dobrým zvykem, přednesl jsem originální, ve svých důsledcích ničivý návrh: na Řípu jsem ještě nebyl, vezmeme to přes něj. Bratranci se to sice podařilo uhádat na to, že přes půjdeme jen pokud to bude při cestě a pokud cíl leží před Labem, nicméně moc platné mu to nebylo. Cíl ležel na břehu Račického kanálu, PŘED řekou. Takže přes Říp. A raději fofrem, protože do rána není zas tolik času.
Vyrazili jsme. Cesta vedla noční vesnicí, posléze po silnici a polní cestou směrem k temnému masivu. Viditelnost byla dobrá, dělalo se jen poněkud chladno. Pocit zimy nás ovšem velmi rychle přešel. Na Říp se totiž stoupá prudce, a pokud snad má člověk ještě na počátku snahu spěchat, brzo začne uvažovat, proč že si bral ty dva svetry. Na vrcholu jsme neviděli nic, jednak proto, že je zalesněný, jednak proto, že byla tma, ale pohled do krajiny jsme si užili při výstupu i při sestupu, takže nás to ani nemrzelo. Když jsme opustili severní stranu Řípu, začaly problémy. Nejprve nenápadně. Kousek před sebou jsme zaregistrovali ve směru silnice menší křoví. Po cca 10 minutách rychlé chůze jsme zjistili, že se jedná o mohutný strom, jehož dolní část zmizela v mlze. Ta vzápětí pohltila i nás, a už nás nepustila. Problém orientace v krajině nabyl nečekaně nových rozměrů, neboť jsme stěží dohlédli na mapu. Pří rozsvícení baterky se objevil přesně vyříznutý žlutý kužel, který končil dva metry před baterkou. Pokud jsme se pokusili posvítit na silnici, viděli jsme maximálně jednu krajnici; na druhou jsme nedohlédli, ačkoliv silnice rozhodně nepatřila k širokým. Navíc nás světlo baterky oslňovalo, takže jsme raději chodili potmě. V dobách, kdy jsme předpokládali odbočku, jsme museli jít po příslušné straně silnice, jinak bychom ji určitě minuli. Za celou dobu jsme potkali pouze jedno auto, které si s námi rychlostí nezadalo, jehož světlo jsme viděli asi na deset metrů.
To hlavní ovšem mělo teprve přijít. Jak jsme se od onoho motoristy dozvěděli, v naší dráze stálo cosi, co měl být za pár let nový plavební kanál. Momentálně to však vypadalo trochu jinak. Za poslední vesnicí naše cesta najednou vedla prudce dolů, a skončila v mlhou vyplněné pustině. Z mlhy se za pochodu občas vynořovaly rozličné stroje, hromady hlíny, zbytky starých cest, a do toho štěkal jeden či více psů, těžko říct jestli z vesnice nebo hlídající staveniště. Motali jsme se tam snad hodinu, a nakonec jsme vypadli pár metrů od místa, kudy jsme tam vešli. To jsme ovšem museli zjistit tak, že jsme se dozvonili na jednoho z místních občanů. Po delším rozvažování jsme usoudili, že bude moudřejší, když nebudeme pokoušet osud, a celou tu hrůzu raději obejdeme uctivým obloukem. To jsme také posléze udělali, a po několika dalších hodinách usilovného pochodu nočním lesem jsme se skutečně ocitli v Račicích. Potom už stačilo jen najít krematorium (klubovnu místních vodáků), nechat rozmrznout povrchové části oděvu, na které se pochopitelně nachytala (a posléze na něm i zmrzla) vzdušná vlhkost a najít si místo ke spánku mezi ostatními, kteří už tou dobou pochopitelně spokojeně vyspávali.

Upozornění: "Chaloupka" je, narozdíl od ostatních akcí popisovaných v blízkém okolí této stránky, akcí soukromou. V nabídce CK KIWI se proto po ní budete shánět marně. Zkuste si raději něco podobného uspořádat sami.

Autorova homepage nebo Cesty