Gran Paradiso. Pohoří v severní Itálii. Málokdo u nás o něm někdy slyšel,
přestože rozhodně nepatří k nejméně zajímavým. Nejvyšší vrcholy dosahují
přes 4000 metrů, a jsou celoročně pokryty sněhem. Tyto hory patří sice
mezi více navštěvované, nicméně nám to tentokrát ani příliš nevadilo. Prostředí
nám to totiž bohatě vynahrazovalo. Nyní ale již něco k samotné cestě.
Vyrazili jsme ve dvou autech z Prahy, časně zrána. Jeli jsme celý den,
a vzhledem k parnému počasí to byla cesta úmorná. Až navečer jsme dorazili
kousek od místa, odkud jsme ráno chtěli vyrazit. Zde jsme ulehli, na kraji
vesnice Cogne, u bouřícího potoka. I přes ten potok jsme však spali klidně.
Ráno jsme se vzbudili brzo, nasnídali se, a posléze vyrazili autem na poslední,
krátký úsek ke startu.
Vyráželi jsme z místního turistického centra jmenem Valnontey (1660
m), z rozlehlého parkoviště, v davu turistů rozličného věku, pohlaví i
národnosti. Prudké stoupání lesnatými stráněmi po turistické dálnici, spojené
s prodíráním davy turistů, nás dosti unavilo. Když jsme se po několika
hodinách konečně ocitli u turistické chaty Vittoria-Lella (2584 m), u které
ony davy padaly do trávy, případně do židlí v hostinci, bylo nám naprosto
jasné, že plán na tento den byl více než optimistický. Přesněji řečeno,
jako spousta Marcelových plánů, byl naprosto praštěný. Byli jsme rádi,
když jsme na předpokládaný nocleh dorazili o den později. Ale to předbíhám...v
tento moment jsme se shlukli nad mapou, a po krátkém rozmýšlení určili
nový cíl - jakýsi bivak na naší straně hlavního hřebene. V tom okamžiku
jsem ovšem Marcela proklel, protože, přesně podle jeho instrukcí, jsem
si nevzal spacák. Spoléhal jsem totiž na to, že budeme přespávat v chatách,
a nyní jsem měl před sebou perspektivu noclehu v lepším případě pod střechou,
ale téměř určitě bez jakéhokoliv příslušenství. Marcelovy historky o bivacích,
kde se spí vestoje, mi na náladě taktéž nepřidaly. Tak jsem značně nenadšeně
pokračoval dále - traverzem po svahu, po úzké, leč dobře schůdné stezičce.
Brzy mě ovšem náladu spravily pohledy do údolí, ze kterého jsme ráno vyšli,
a zejména na hlavní hřeben.
Takto jsme pokračovali do časně večerních hodin, až jsme došli k
salaši Cosolani dell' Herbetet, od které už jsme měli k plánovanému noclehu
jen pár stovek metrů. Bohužel výškových. Zde došlo k události, která byla
mimořádně deprimující, a jejíž vidina se nade mnou od té doby vznáší na
všech mých cestách. Následkem neuváženého požití ne zcela zachovalých kuřecích
řízků k snídani u mě došlo k děsivé...slušně se tomu říká střevní příhoda,
ale skutečně váhám, jestli se tomu v tomto případě ještě dá říkat slušně.
V následujícím stoupání k tomu došlo ještě několikrát. Musím říci, že tak
mizerně jsem se na cestách cítil skutečně málokdy. Pochopitelně jsem se
sotva vlekl, takže mi ostatní dávno zmizeli kdesi nahoře. Nicméně jsem
to dokázal. Téměř jakoby ve snu jsem před sebou náhle uviděl malý domeček.
Po suti jsem se k němu připotácel, a když jsem vpadl dovnitř, nestačil
jsem zírat. Zkrátka, lepší bivak jsem si snad ani nemohl přát. Pro případné
zájemce: jmenovalo se to Leonessa, a nacházelo se to ve výšce 2910 metrů.
Skvěle izolovaná boudička, uvnitř jenom naše banda, dvě patra postelí odhadem
tak pro 8 lidí na každém patře, deky, polštáře...zkrátka super. Já byl
ovšem v té době tak vyřízený, že jsem se jen svalil, snad jsem dokonce
i něco snědl, a usnul. V noci mě ještě jednou (dosti nečekaně) vyštvalo
moje zažívání ven, nicméně drastický zážitek (nemohl jsem potmě najít západku
dveří) byl naštěstí svého druhu poslední za celou výpravu. Potom už jsem
spal klidně až do rána.
Ráno jsem vstal poslední, vypuzen nadšenými výkřiky svých spolunocležníků.
Když jsem se rozespale vypotácel z boudičky, spatřil jsem ovšem něco, co
mi v paměti bez problémů utkvělo dodnes. Přede mnou se otevíralo údolí,
něco přes 1500 metrů hluboké. Z druhé strany se do něj řítilo několik menších
vodopádů, vpravo se tyčil hlavní vrchol, pokrytý sněhem a ledem. Za mnou
stála ta skvělá boudička, uprostřed suťového pole, kousek od ní tekla horská
bystřina, a několik desítek metrů nad tím vším byl jakýsi boční hřeben,
přes který jsme měli pokračovat. A všude kolem nás byl sníh, který během
noci napadal. Pár centimetrů, ale v červenci to bylo poněkud nečekané.
Také vydržel sotva pár desítek minut.
Poté, co jsme se nasnídali a důkladně vynadívali na tu nádheru kolem,
jsme vyrazili do sedla. Cesta nebyla příliš patrná, přesněji řečeno, sápali
jsme se po suti, která se nám sypala pod nohama, a mířili do sedla...o
tom, že bychom šli po cestě, jsme si mohli leda tak vyprávět. Bylo to velmi
namáhavé, a navíc, když jsme se konečně do sedla vysápali, zjistili jsme,
že na nás na druhé straně čeká jednak sněhové pole, jednak velmi prudký
a velmi studený vítr. Cesta byla pochopitelně stejná, to jest žádná. Marcel
nás utěšoval, že z cesty tečkované, na které se právě nacházíme, už velmi
brzo dorazíme na cestu značenou plnou, dokonce červenou čarou. Památný
výrok „Tam budou jezdit invalidi na vozejčkách!“ jsme si ten den často
opakovali. Obzvlášť, když jsme přešli sněhové pole, prošli kolem horského
jezera pod ním, a na tu slavnou magistrálu došli. Sotva jsme ji v suti
rozeznali, a invalidy jsme kolem také hledali marně. Pouze daleko před
námi jsme viděli skupinku lidí, kteří se však téměř nehýbali z místa. „To
budou nějaký amatéři, tohle je přece červená hlavní cesta!“...ne, nebylo
tomu tak. Za chvíli jsme byli moudřejší. Stáli jsme pod skalní stěnou,
ve stěně zatlučené řetězy, mizící kdesi v nedohlednu. Představili jsme
si invalidy na vozících, a chutě vyrazili. Výstup byl navíc mírně komplikován
přítomností sněhu, který jednak klouzal, jednak studil, takže ruce svírající
řetězy toho měly brzo dost. Naštěstí stoupání skončilo dříve, než nám stačily
končetiny odpadnout, a my jsme se mohli pokochat pohledem na druhou stranu
bočního hřebene. Tady nebylo v dohledu žádné mohutné údolí, do kterého
bychom museli sestupovat, bohužel však nebyla v dohledu ani slibovaná chata.
Ta se objevila až za několik hodin usilovného pochodu po horských loukách,
pochopitelně až po tradičním suťovém sestupu z hřebene.
Tohle už byla zcela regulérní horská chata, jménem F. Chaboda (žeby
horolezec?). Spali jsme v místnosti s mnoha palandami, večer jsme si zašli
na čaj do jídelny, a radost nám kalilo pouze nehezké počasí, které se mezitím
venku rozpoutalo. Ráno bylo naštěstí výrazně příznivější večera. Byla sice
zima a mlha, ale nepršelo, a brzo se udělalo velmi snesitelně. Cesta taktéž
nebyla náročná - traverz, místy klesání, směrem k boudě přímo pod hlavním
vrcholem, jménem Nová chata V. Emanuelle (Nuova Riffugio, pochopitelně
- 2730m). Sem jsme došli kolem poledního, zajistili si nocleh, a protože
s námi šili všichni čerti, vyrazili jsme kamsi nahoru. Nešli jsme na hlavní
vrchol (4061 m); tam bychom se jednak neodvážili (jednalo se už o spíše
horolezeckou záležitost), jednak bychom tam museli vyrazit brzo ráno, abychom
to stihli ještě dolů. Šli jsme pouze do sedla, které mělo kolem 3300 metrů,
a i tak to bylo dosti zajímavé. Cesta totiž vedla po ledovci. V ledovci
byly pod sněhem skryté pukliny, naštěstí nepříliš široké, nicméně k nedobrému
pocitu stačily. V sedla byla navíc psí zima, byl tam sice hezký pohled
na druhou stranu, ale průvan jak v průjezdu, a vítr byl hnusně ledový.
Já jsem se odtamtud hnal, div jsem se nepřerazil, a i tak jsem roztával
skoro celou cestu k chatě.
Chata lehce připomínala hangár. Měla do oblouku zahnutou střechu, tři
normální patra, a jedno speciální - přímo pod tou střechou. Tam jsme spali
my. Už vstup byl impresivní - běžné hotelové schody najednou vedly do temného
podkroví, kde svítila pouze jedna lampa po celé délce, po obou stranách
stály trámy podpírající střechu a dva na podlaze, a za nimi položené desítky
dek, jedna vedle druhé. Hned za stěnou kvílel horský vichr. Nebylo
zde příliš zabydleno, což bylo naše štěstí. Opět jsme se totiž přesunuli
do jídelny, kde jsme popíjeli čaj, a sledovali nástěnný digitální teploměr.
Usnesli jsme se, že půjdeme spát, až bude na nule. Došlo k tomu, na to
že byl červenec, až nečekaně brzo. Když jsme se tedy odebrali na
naše nocležiště, velmi brzy jsme zjistili, že tři deky, které byly na každé
spací pozici, jsou proklatě málo. Já osobně jsme usínal nakonec pod devíti,
a ačkoliv jsem měl pocit, že na mě spí medvěd, přesto jsem horkem netrpěl.
Ráno jsme se připravili na sestup. Od chaty jsme vyrazili v pohodovém
tempu několik hodin po Marcelovi, který šel napřed, aby se nějakým
způsobem dostal k našemu autu, a i s ním nás někde vyzvedl. Sestup byl
dlouhý, nicméně ne příliš náročný. Dole v údolí nás očekávalo několik chat,
parkoviště, a asfaltka, po které jsme se měli ubírat. My jsme však usoudili,
že máme spoustu času, a vydali se po zjevně nedokončené silničce, která
stoupala do protějšího svahu údolí. Naskytly se nám tak krásné pohledy
na hlavní hřeben z druhé strany. Po několika stovkách výškových metrů silnička
skončila v ústí nedokončeného tunelu. Nezbylo nám nic jiného, než se vydat
teď již po klasické cestě zase prudce dolů. Vypadli jsme na staré známé
údolní asfaltce, kde nás po několika kilometrech potkal Marcel. Autem jsme
pak jeli kamsi na sever, údolím plným hradů, které jsme jen zdálky omrkli,
zastavili se krátce pod Mont Blancem, který jsme skrz silnou mlhu stejně
neviděli, a svištěli pořád dál a dál, kamsi daleko...venku už se stmívalo,
a já nabýval dojmu, že snad budeme v autě i nocovat, ale s posledními paprsky
slunce jsme konečně dorazili tam, kam jsme mířili - pod Monte Rosu, pohoří
na hranici Itálie a Švýcarska. A ať vzpomínám jak vzpomínám, vážně nevím,
kde a jak jsme tu noc spali.
Dobře si ovšem vzpomínám na ráno. Bylo nám sděleno, že Marcelovi kdosi
poslal pohled z chaty, na které jsme chtěli ten den přespat. Ten pohled
toho byl příčinou. Drobná potíž ovšem byla v tom, že ona chata byla nejvýše
položená chata v Evropě (rif. Osservatorio, 4559 m), a šlo se k ní po ledovci.
Marcel byl nazván pošukem, nicméně nějak mezi řečí jsme vyrazili na cestu
bez toho, že by cíl byl pevně určen. Kam dojdeme, tam dojdeme - tak nějak
to nakonec skončilo. Z výstupu si toho moc nepamatuji - mizerně značená
trasa. velmi prudké stoupání, chata kdesi kolem dvou tisíc metrů (uzavřená,
jen s bivakovací místností otevřenou), nejisté počasí...a pak najednou
nečekaný konec. Někde jsme totiž zřejmě špatně odbočili, a místo na vrchol
jsme zamířili kamsi bokem, do sedla. Vrchol zůstal kdesi v mracích, více
než 1500 metrů nad námi. Snad to bylo dobře...možná, že bych teď už několik
let spal kdesi ve sněhovém poli, a tyto řádky by nikdy nebyly napsány.
O něco později totiž přišla obstojná mlha, ve které by bylo možno se ztratit
bez problémů...a udělat tady pár kroků špatným směrem by mohla být také
chyba poslední. Takhle jsme se všichni v pohodě vrátili k autu, a noc místo
na chatě strávili na asfaltovém parkovišti u auta. Ráno jsme do něj nasedli,
a vyrazili ve směru Praha. A tak skončila zase jedna cesta. Jednou se sem
asi vrátím...ale kdy to bude, nemám tušení. Ta chata láká.
Tady je pár fotek BESTIÁLNĚ dlouhých, ale moc hezkých.
Jestli se nepletu, tak tohle je pohled na boční hřeben v Gran Paradisu, někdy ze začátku cesty.
Tady vcelku není co řešit - zkrátka zvíře. Potkali jsme jich tam spoustu, a člověk je málem musel nakopnout, aby mohl projít.
Pohled na hlavní vrchol ze sedla pod ním, je dost dobře možné, že skutečný vrchol byl schován ještě víc vzadu; fialová skvrna vpravo dole je zřejmě Marcel.
Pohled na druhou stranu (tj. směrem od chaty) ze sedla pod hlavním vrcholem.
Pohled na hlavní hřeben i s ledovcem
Taktéž hlavní hřeben s pohledem do údolí
A na závěr opět hlavní hřeben, tentokrát i s ledovcem i s částí údolí, ovšem z větší dálky
