Čas je věc ošidná. Nezastavíš ho, nevrátíš zpátky. Všechno se za jeho běhu mění, nic se nevrací. Člověk si to občas ani neuvědomí, až přijde najednou nějaká událost a v jejím světle on najednou prozře. A většinou je to prozření neradostné. Tak tomu bylo i v tomto případě.

Minulý rok jsme se v Rumunsku dohadovali, kam to bude příště, a vyhrálo to severní Řecko. Pak jsme se vrátili, dlouho se nic nedělo a najednou vyšly najevo podivné věci. Jednak se zrovna poblíž téhle oblasti začali mohutně rubat lidé, kteří tam dlouhá léta spokojeně žili vedle sebe (pro historiky - mluvím o konfliktu v Makedonii), jednak různí staří přátelé začali oznamovat, že asi nepojedou. Najednou je vidět, že jsou to vlastně dospělí lidé, kteří mají nejen zájmy, ale i povinnosti, vlastní plány i představy. Vypadá to, že slavná éra našich expedic skončila. Nu což, buďme rádi, že nám to vydrželo tak dlouho - a doufejme, že se třeba ještě někdy sejdeme.

Tím pádem ovšem nastal problém. Cesta do Řecka je daleká, je potřeba platit trajekty, což by se pro těch cca 10 lidí krutě nevyplatilo, co tedy s tím? Řešení se našlo. Prostě se přidáme k jinému zájezdu a zatímco se jeho účastníci budou někde kochat a užívat si v hotelech, my budeme klasicky šlapat přes hřebeny. Jede se sice jinam, celé to bude výrazně kratší, ale pořád lepší než nic. Bohužel, ani tohle nevyšlo úplně podle našich představ, ale o tom až později.

Nemá význam popisovat původní plán jako v minulých letech, už proto, že oficiálně žádný neexistoval. Stejně z něj nezůstal kámen na kameni. Půjdeme hezky den po dni, jak události přicházely.

1. den

Vzhledem k hrozivé vzdálenosti vyjíždíme nikoliv v nelidských ranních hodinách, ale hezky odpoledne. To mi vyhovuje; vzbuzuji sice ve svém novém zaměstnání mírný podiv nestandardním oblečením, ale zato nehrozí šok z nevyspání. K autobusu dovlékáme se Zuzkou moje zavazadla, bez obtíží nacházíme něco málo známých tváří a připravujeme se k nalodění. Atmosféra je úplně jiná. Kolem jsou většinou postarší lidé, místo ošoupané Karosy její luxusní verze, Marcel dokonce přichází v košili a s kufrem, čímž způsobuje několika lidem menší šok. Zjišťujeme, že nás bude pohromadě chodit 8. Všichni se známe z dřívějška, tak to snad bude v pohodě. Je to ale smutné, takové ubohé torzo. Možná to ale bude o to zajímavější...

Přišel čas odjezdu. Urychleně se skládáme, loučíme se s příbuzenstvem a vyrážíme. Cesta je daleká a vede přes půl Německa a skoro celou Francii. Zítra večer bychom měli být v Lourdech, známém to poutním místě, proslulém coby dějiště zjevení Panny Marie a zdroj zázračné léčivé vody (blíže viz např. Dobrý voják Švejk). Autobus slušně topí, doufáme, že naše zavazadla i jejich obsah vydrží; o nás takovou starost nemáme, protože klimatizace funguje. Ani ta ovšem nemůže zabránit mé klasické cestovní spavé nemoci. Chvíli sice sleduji krajinu, ale už někde za Zličínem se odebírám do říše snů. Na hranicích se ani moc nestačím probrat a jedeme dál, žádné problémy se nekonají, žádné zabavování šílených salámů ani jiná šikana. Shlédneme ještě tématický film "7 let v Tibetu" a pak už jen spát a spát...

2. den

Jediné co stojí za zmínku ze zbytku cesty jsou vlastně jen dvě zastávky kdesi ve Francii. Jedna za časného rána kdesi u Lyonu - ošklivé záchody, nějaké to umývací korýtko, všude davy ospalých lidí všech národností. Nejvýraznější zážitek - úděs při odjezdu, kdy čekáme asi 20 minut na mezeru v dopravním ruchu, abychom se vůbec mohli zařadit. Dopravní zácpa je opravdu strašidelná, perspektiva několikahodinového popojíždění reálná. Nějak jsme se z toho vymotali, jeli opět pár hodin a zastavili u na první pohled obyčejného odpočivadla. Kamenná budova, z jedné strany klasické záchody, z druhé strany střelnice. Divné. Poblíž je ještě menší jezero, u něj snad něco jako půjčovna loděk a dalších propriet. Neumím francouzsky ani slovo, proto se až se zpožděním dozvídám, že veškeré vybavení je tu v této době zadarmo. Prý aby se řidiči trochu protáhli a odreagovali. No, tak tomu říkám rozumné a účelné investování peněz, vybraných na dálnicích. Marcel a bratranec, kteří se jako jediní vetřeli na střelnici, si hrdě odnášejí rozstřílené terče, ostatní tiše závidí.

Horko už je touto dobou jen obtížně snesitelné. Jestli takhle bude nahoře, tak děkuju pěkně. Naštěstí klimatizace funguje spolehlivě; ovšem 20 sekund po vypnutí motoru je v autobuse nedychatelno. Nic moc. ale to už vjíždíme do Lourd. Marcel do nás hustí místní mytologii, až z nás leze ušima. Uvidíme, co z toho udělala moderní doba, ale cítím ve vzduchu, že nic víc než obrovský kšeft se čekat nedá.

Ubytování máme v hotelu Premiere Classe. Poměrně těsné (při sprchování se neodbytně vkrádá vzpomínka na film Nástrahy velkoměsta), leč více než dostatečné. Hned po zahnízdění vyrážíme prohlédnout si tu zázračnou slávu. Město je klasické jižní, úzké ulice, všude krámky, docela dost lidí. Nad městem hrad, dole most přes hezkou řeku. Za mostem oplocené cosi. Snad půl kilometru jakési promenády a na konci mohutná stavba, částečně pod lešením. Ukazuje se, že stavba je vršek jakési katedrály, přičemž její valná část se nachází pod zemí. Dovnitř jsme se nedostali, takže z toho mám smíšené pocity. Lešení, všude možně kabely, reflektory, reproduktory, mikrofony - a dole, asi tak o 20 metrů níže, když se podíváme přes zábradlí, tak umývárny. Tedy pardon, kdepak umývárny - stáčírna zázračné vody! Nemohu si pomoci, ale zblízka to vypadá také jako umývárna. I s automaty nikoliv na prezervativy, ale - to byste neuhodli - na svíčky! Těmi největšími bych opravdu nerad dostal po hlavě. Pokud toho člověk ještě nemá dost, dojde za chvíli k něčemu, co by nezasvěcený považoval za přírodní kino s mimořádně nudným programem. Několik řad židliček, před nimi menší skalní převis. Před ním defilují turisté. Tohle je pro změnu místo, kde se kdysi prý svaté Bernadetě zjevila Panna Marie. Ouvej. Cesta pokračuje podél řeky mezi vyprodanými párkařskými krámy, kde místo uhlí hoří voskovice z automatů. Pak už není nic. Na druhém břehu jsou pak jakési moderní kostely, kde zrovna probíhá bohoslužba. Dovnitř jen nakouknu. Vidím pražskou Sportovní halu, kde místo koncertu Massive Attack probíhá něco o dost méně zajímavého. U stropu roury od klimatizace, na podiu banda amatérů. Jsem zhnusen.

Váháme, jestli si počkáme na každodenní průvod nemocných, kteří se sem sjíždějí z celého světa a čekají na zázrak. To, co jsme do této chvíle viděli, v nás vyvolává ty nejhorší obavy. Zdá se ale, že závodníci se již chystají na start. Sjíždějí se sem proudy vozíků i pojízdných lůžek, u každého patrně řádová sestra, mezi nimi pobíhají organizátoři, zkrátka první máj jak vyšitý. A teď začíná znít hudba, modlitby v různých jazycích, průvod se dává na pochod. Defilují před námi stovky a stovky chorých, z amplionů zní další a další litanie. Dojem je příšerný.

Nic proti nemocným. Nic proti víře, pokud je alespoň částečně pozitivní. Tohle je ovšem produkt karbanátkové civilizace ve stylu Disneylandu. Divadlo pro turisty, obchod se zázraky a s vírou. Z toho se mi dělá zle. Takže pryč odsud, a to pokud možno co nejrychleji. Bratranec sdílí můj názor. Nasazujeme nepřístupný až brutálně útočný výraz a vyrážíme přímo proti čelu průvodu. Jinudy se totiž uprchnout nedá - cesta jinudy je uzavřena. Zřejmě kvůli méně spolupracujícím nemocným, kteří by snad chtěli nezodpovědně prchnout. Díky procítěnému výrazu se nás nikdo neodvažuje zastavit, takže za chvíli opouštíme onu trapnost a prcháme zpět do hotelu. Zde si ještě domlouváme s Marcelem detaily dalších dnů a potom již spáááát. Bylo to dnes náročné.

3. den

Plán na dnešek a další dva dny zní: vyrazit z městečka Gavarnie po bočním hřebeni nahoru, vystoupat cca 1400 metrů do sedla, přejít hřeben, o něco klesnout a opět vystoupat do dalšího sedla. Zde přespat buď v chatě (průvodce vyhrožuje popisem "in bad condition") nebo v blízkém okolí. Další den pouze přelézt sedlo pod nejvyšší horou této části Pyrenejí jménem Monte Perdido a na druhé straně opět přespat u chaty. A na závěr slézt na "balkon", který se táhne podél údolí Ordesa, po něm jít několik kilometrů, kochat se nádhernou krajinou a po sestupu se setkat s autobusem. Fajn, tak s chutí do toho.

Cesta z Lourd do Gavarnie je nejprve dosti nudná, ale jakmile silnička opustí roviny a ponoří se do soutěsek, rázem je všechno jinak. Dole hřmí říčka, pohled způsobuje šimrání v žaludku. Kolem vyrůstají vyšší a vyšší kopce a hory. Občas vidíme zbytky historických můstků, což působí velmi atmosféricky. Nakonec opouštíme soutěsku a před námi se zjeví hraniční hřeben. Vypadá impozantně, je vysoký a... tak nějak... trochu... zasněžený. Tak nějak trochu víc, než by možná bylo potřeba. Marcel konstatuje památnou větu "Je nějak víc sněhu než posledně...", které ovšem nikdo nevěnuje velkou pozornost. Chyba.

Autobus vysazuje nás osm tvrďáků. Nasazujeme batohy a tvrdé výrazy, odborně obhlížíme okolní masívy a připravujeme se na zteč. A vyrážíme! Zatím je to pohoda, jdeme údolím podél potoka, ale dlouho to nevydrží. Asi po kilometru cesta odbočuje doleva a začíná stoupat. A stoupá dál a dál. 1400 metrů je 1400 metrů, navíc stoupáme nejen my, ale i teplota. Za námahu jsme ale odměňováni super výhledy na všechny strany. Pomalu se dostáváme nad hranici lesa. Zjišťujeme, že ani letos se nějaké značkařské orgie odehrávat nebudou. Značky nejsou. Vůbec. Jenom na křižovatkách jsou umístěny ukazatele s lehce podezřelými údaji. Teď to nevadí, ale být mlha a déšť, nevím nevím.

Přicházíme k první chatě s nevyslovitelným názvem Refuge des Espuguettes. Je už obstojné horko, takže chvíli odpočíváme, ale dlouho to nevydržíme. Jsme v horách, prostě nám to nedá a žene nás to pořád dál a výš. Cesta se klikatí po strmé, teď už holé stráni stále výš, kolem pískají svišti. Přes údolí vidíme krásně jakýsi zásek v protějším masívu, který podle pověsti vyrobil chrabrý rytíř Roland, aby tak vyrobil ústupovou cestu svým přátelům. Předkové bývali asi statní junáci. Dneska bychom na podobnou věc potřebovali tak letku B-52 s plnými pumovnicemi. Onen zásek se na jeho památku jmenuje Brecha de Rolando.

Sedlo Horquette d'Alans se blíží. Již nyní míjíme menší sněhové pole, ale vůbec nás nenapadá, jak to asi bude vypadat nahoře. Tohle sedlo je ještě v pohodě, sedáme si do stínu mezi mohutné kameny, občerstvujeme se a kocháme se krajinou. Časově jsme na tom dobře, není kam spěchat. Na druhé straně nás čeká menší sestup a poté závěrečný výstup k chatě neboli noclehu. Zdá se nám, že naším směrem vede cosi jako zkratka, která by nám umožnila neztratit tolik výšku; domlouváme se tedy, že půjdeme po ní.

Cesta není úplně pohodlná, ale dá se. Po chvíli klopýtání po kamenech a slézání svahem se dostáváme na cestu, vedoucí z údolí. Takže zase chvíli rovně, horskou cestou mezi balvany a sutí. A už před sebou vidíme, kam asi budeme muset odbočit. Bude to do bočního svahu, ale zatím nevidíme přesně kam, protože cesta zřejmě vede za bočním hřebínkem. Před výstupem na něj ještě chvíli odpočíváme a pak zahajujeme finále. Nejprve  chvíli po suti, občas po sněhu a za chvíli jsme v sedle bočního hřebene. Stoupám teď o něco pomaleji, takže přicházím mezi posledními a hned vidím, že něco není v pořádku. Bratranec se podivně šklebí a provádí jakési pesimistické gestikulace. Vylezu tedy ještě pár metrů, abych viděl dál, a zírám.

Přede mnou stoupá zasněžený žleb. Stoupá vysoko a stoupá prudce. Ale naprosto hnusně prudce! Tohle se přece nedá vyjít! Nemáme mačky, nemáme cepíny, lana, nic! Zeshora sestupují pidižvíci, vypadá to, že ve stěně málem visí. Možná je to optický klam (byl...), ale působí to depresivně. Co teď? Pohled do mapy napovídá, že obejít to půjde ztěží. Poslední návrh zní: počkáme na ty nahoře. Jestli jdou bez maček, půjdeme. Jestli ne... Po chvíli bratranec konstatuje, že pidižvíkům to nějak klouže, takže mačky asi nemají. Tak teda půjdem, kdyžtak se vrátíme.

Začátek by ušel. Sníh je naštěstí rozmoklý, takže se v něm dají dělat stupy. Stoupáme pomalu a opatrně, ale jistě. Pidižvíci se mezitím přibližují. Zjišťujeme, že mají nejen mačky, ale i lana, někteří i cepíny. Ale v tom rozměklém sněhu to vážně docela jde, takže jdeme dál.

Stoupáme, sklon se zvětšuje. Ale pořád to jde. Jdeme hezky způsobně jeden za druhým, jenom Mario experimentuje a zkouší to po svém. Chápu ho, ale v dané situaci mi to nepřijde zrovna taktické. Následující události mi dávají za pravdu. Náhle mu ujíždí noha, on padá a začíná klouzat dolů. Jede pořád rychleji, dokonce v jednom momentu přeletí přes vlastní batoh... a naštěstí se dostává do rozbředlejší oblasti a zastavuje. Tak tohle opravdu nemusím. Mario se chvíli nehýbe, pak se pomalu začíná zvedat. I odsud vidím, že je v šoku. Naštěstí se zdá, že si příliš neublížil. Chvíli cosi hledá ve sněhu (byla to čočka do brýlí), naštěstí ji nachází a začíná opět stoupat. O dost opatrněji a pomaleji. Když se přiblíží, konstatuji parádní odřeniny na nohou a dlaň rozseknutou o kámen, jinak v pořádku. Tak to bylo těsně.

Konečně dorážíme do sedla Tucarroya. Chata sice není chata, ale jen něco jako bivak (s palandami, stoly a lavicemi), ale zato není "in bad condition", ale naopak zcela super. Co už je méně super je pohled na Monte Perdido a sedlo pod ním. Tak tohle nepůjde. Bez vybavení by to bylo ne dobrodružství, ale hazard se životem. Zítra musíme jinudy. Teď ale musí ještě dobrovolník (=bratranec) sestoupit dolů k jezeru Lago de Marbore a z něj nabrat pitnou vodu, protože tady není. Tedy, k jezeru... nemít mapu, mysleli bychom, že tam dole je úplně obyčejný ledovec. Led, sníh, trochu vody hned pod svahem... to je vše. My ostatní zatím připravujeme spacáky na palandy, jíme, obhlížíme zátiší nad chatou tvořené sochou Panny Marie a solárním panelem a čekáme. Po nějaké době bratranec i voda přicházejí, vaříme, zase jíme, zase se kocháme, debatujeme s místními horolezci a turisty a promýšlíme zítřek. Bude to zajímavé a budeme potřebovat spustu sil, takže hezky na kutě! A ať se vám ve výšce 2666 metrů zdají hezké sny!

4. den

Jinak příjemný nocleh poznamenaly dvě dosti nepříjemné zkušenosti. Jednak kdosi blíže neidentifikovaný podstatnou část noci chrápal jako zvíře, druhak jsem při obchůzce na WC pozapomněl na schod před dveřmi a nepříjemně si pohmoždil palec na noze. Bolestí jsem dlouho nemohl usnout a navíc jsem netušil, jak a jestli se ráno vůbec dostanu do pohorky. Naštěstí jsem se dostal a dokonce jsem bez větších problémů i mohl chodit. Jinak by to byl docela problém... kvůli vyvrknutému palci vrtulník nepřiletí a civilizace je půl dne cesty vysokohorským terénem daleko.

Ústupový plán pro dnešní den zní: sestoupíme do údolí Pineta a pokud nám budou stačit síly, opět vystoupíme nahoru z druhé strany hřebene, který jsme původně měli přejít. Potom ještě jednou sestoupíme a někde tam přenocujeme. Už od pohledu je to plán vražedný, převýšení činí dobrých 1200 metrů dolů, pak asi tak 1000 nahoru a zase něco dolů. Navíc to vypadá, že se zase udělá pěkné horko. Teď je ale příjemně. Sestupujeme suťovým svahem až téměř k ledem pokrytému jezeru a po jeho zasněženém příkrém břehu jej obcházíme. Výhledy jsou opět velmi kvalitní, pozorujeme Monte Perdido - ledovou horu. Širokým údolím sestupujeme pozvolna dále, místy po sněhu, místy sutí. Potkáváme také mladého horala, se kterým konzultujeme trasu. Říká něco v tom smyslu, že ten výstup je dost prudký a že nám ho nedoporučuje. Tím se ovšem trasa dostává na hranici zvládnutelnosti. No, uvidíme.

Přicházíme na okraj horní části údolí. Jeho dno se zde láme a začíná prudce klesat. Cesta se stáčí trochu bokem a přechází v dlouhatánskou klikatici. Pořád dolů... a dolů. Čím níže se nacházíme, tím je větší horko. Naštěstí je všude kolem dost vody, místy ve formě esteticky podařených vodopádů. Postupně se přibližujeme k hranicím vegetace. Nejprve tráva, potom keře a nakonec stromy. Cesta se mezi nimi ztrácí, rozděluje a zase spojuje. Často tu potkáváme výletníky, zdá se, že tato oblast je dosti oblíbená. Vedro ovšem začíná být nelidské. Při představě, že bychom v tomhle měli zase stoupat to, co jsme sešli, nás obestírají mrákoty.

Docházíme k silnici. Na chvíli odpočíváme, čekáme na sebe, občerstvujeme se. Říčka se tu řítí pod silnicí divokým proudem. Původní nápad, že se zde vykoupeme a pak půjdeme dál, nepřipadá v úvahu. Zkusíme to tedy níž. Nastupuje tedy již pozvolnější, nicméně opět úmorný pochod směrem dolů. Dusáme a dusáme, cesta nemá konce. Dostáváme se do oblasti kempů. Nečekaně narážíme na boudu, na které je nápis "Informační středisko" (pochopitelně španělsky). Bratranec se pokouší vyžebrat informace, my ostatní padáme do stínu. Chladneme a spřádáme plány. Nahoru to nepůjde. Možná bychom to i stihli, možná i zvládli, ale byli bychom totálně vyřízení a snadno by mohlo dojít k úrazu. Raději ne. Uděláme to tak, že sestoupíme úplně dolů a údolím půjdeme co nejdál to půjde. Někde tam, ve vesnici Escalona, si nás vyzvedne autobus. Odesíláme Marcelovi svoje plány a chystáme se pokračovat v cestě. Pokusíme se dojít co nejdále, směrem na Bielsu, a tam někde přespíme.

Takže po silnici. A pořád dál, až do zblbnutí. Horko k padnutí, nechápu jak je možné, že se asfalt nerozteče a nepohltí nás. Vysoké stěny údolí vypadají hezky, ale slunce pálí tak, že není v našich silách se příliš kochat. Jdeme už nekolik hodin. Prošli jsme menší vesnicí s ošklivě předraženým tábořištěm a lepší místo pořád nikde. Občas to vypadá nadějně, ale náš zvěd se vždy vrací s tím, že se mu to nelíbí. Člověk by ho nejraději praštil, ale bohužel má pravdu. Až konečně přicházíme k mostu, v okolí to vypadá hezky, zvěd opět mizí a dlouho se nevrací. Asi po čtyřiceti minutách se vrací s tím, že tak kilometr daleko po proudu na druhém břehu je to úplně super. Ten člověk není normální, a to ho mám v rodině...

Místo je vážně super. Dokonce je tu i pitná voda a přístřeší, kam by bylo možno v noci uprchnout v případě povětrnostních překvapení. Nicméně není to potřeba. Po koupeli v ledové řece, důkladném nasycení a neméně důkladném pokecání uléháme pod širák a spíme sladce až do rána.

5. den

Noc byla klidná. Tedy ne tak docela, ráno nás důrazně probral děsivý zvuk z nedalekého lesa, který jsme po chvíli váhání přiřadili velmi nespokojenému srnci. Řval jako prokopnutý skoro minutu, což stačilo na dokonalé probuzení úplně všech. Naštěstí to bylo těsně před plánovaným budíčkem, takže nás to ani tolik nemrzelo. Sbalili jsme propriety a vyrazili vstříc neradostné pouti. Dnes nás čeká dlouhá cesta - podle mapy tak 30 km po silnicích. Pokud bude takové vedro jako minulý den, bude to peklo. Navíc si Petra stěžuje na puchýře, čemuž se nikdo nediví. Je tedy vydáno všeobecné doporučení pokusit se stopovat. Zatím ale jdeme opět po stejné silničce jako včera a pomalu se blížíme k městečku Bielsa. Malé, ospalé, příjemné. Procházíme jeho středem a na druhé straně se napojujeme na silnici vedoucí na jih. A po té půjdeme až do konce.

Silnice vede hluboko zaříznutým údolím podél horské řeky, která nás provází již druhý den. Kilometry přibývají, teplota stoupá. Kolem sviští auta, naštěstí v přiměřeném počtu. Hodiny plynou, sil ubývá. Výprava se trhá, na nikoho se nečeká a počítá se s tím, že po dvojicích se nejspíš téměř všem podaří stop chytnout. Po nějaké době skutečně registrujeme v projíždějícím autě Honzu s Petrou. Fajn. Já s bratrancem na chvíli zastavujeme u jakési restaurace a dopřáváme si luxus v podobě chlazené koly. Po zjištění ceny se zaříkáme, že odteď nakupujeme pouze v krámech a z automatů.

Ve vesnici Lafortunada je hezký kostel se stinným podloubím. Tady se usazuji a pokouším se dostat na provozní teplotu. Jde to těžko, okolí má tak 35, ale ve stínu se přežít dá. Zdá se, že zbytek výpravy kromě bratrance již popojel stopem; jeho vidím  na křižovatce o něco níž, ale je mi příliš dobře na to, abych se někam hýbal. Vrací se ke mě a říká, že se půjde vykoupat; snad ho časem dojdu. Chladnu asi tak dvě hodiny, pak zase vyrážím. Po chvíli opět narážím na bratrance, teď již vykoupaného. Spolu supíme k Hospital de Tell. Zde si všímáme party lidiček v neoprénu, kteří zřejmě právě vylezli z bočního údolí. Docela bych si to s nimi vyměnil, já se koupu tak leda ve vlastním potu. Ale teď už to není daleko, slabých 10 km, to už prostě zvládnu. Kašlu na nesportovní stopy. Kdyby se aspoň konečně přiblížila ta bouřka, kterou jasně vidím vzadu nad nejvyššími vrcholky... ale ona ne.

Ufff... bylo to drsné. Poslední kilometry už docházím v jakémsi transu, který dobře znám z dřívějška, kdy jsem občas docházel extrémně unaven nebo přehřát. Ale nesložil jsem se, dokonce ani nespálil (faktore 20, díky!). Na ostatní jsem narazil uprostřed vesnice u kapličky, ve stínu mohutného stromu. Když jsem se tam složil, měl jsem pocit, že to slabě zasyčelo. Teď už zbývá jen počkat na autobus, který by tu měl být tak za hodinku. Někteří jsou tu už více jak 6 hodin a kupodivu jim to ani příliš nevadí. Zvláštní.

Čas plyne, autobus nikde. Místo něj přichází SMSka, že mají zpoždění a dorazí asi o 45 minut později. To se dá. A opět se projevuje smysl pro dokonalé načasování. V okamžiku, kdy se zeshora vyřine stádo ovcí, objeví se dole autobus. Lidé zírají, nás znalých podmínek z Ukrajiny to ovšem rozházet nemůže. Skládáme se konečně do autobusu, sdělujeme si navzájem zážitky a posloucháme plán. Výprava pojede do Benasque, tam se ubytuje v hotelu. Nás autobus odveze o něco výš a někde v lesích si tam postavíme stany. A tak to také uděláme.

Místo není špatné, jediný problém je voda. Tedy pitná. Na druhém břehu řeky, u které jsme rozloženi, sice jakýsi horský potok teče, ale most není. Stejně tak chybí možnost alespoň přeskákat po kamenech. Když už se téměř chystám vstoupit s batohem lahví do toku, objeví se Dáša a informuje nás, že asi tak kilometr daleko je ohrada se psy, za ní tmavá chatrč, za ní louka bez krav a v ní jakýsi vrt, za kterého teče voda a vede nějaká trubka. Jdu tam. Informace nebyla sice úplně přesná (nebyl to vrt, ale normální potůček, který tekl bůhvíodkud a na louce byl přikryt drny), ale místo k nabrání jsem po jistých problémech našel. Jediná potíž byla v tom, že jsem se zdržel, takže teď už nic nevidím; mezitím se totiž setmělo. Ale co, mám tréning z Chaloupek, takže šťastně dorážím zpět. Zde urychleně pohlcuji bratrancovu specialitu "Luncheon ala Benasque" (lunchmeat, hořčice, cibule, bramborová kaše - při určování poměrů jednotlivých ingrediencí je velmi záhodno na tyto nevidět, při konzumaci možná ještě záhodněji). A pak jdeme spát. Zítra si nás autobus vyzvedne a pojedeme pod Pico Aneto - nejvyšší vrchol Pyrenejí.

6. den

(ted mi selhava pamet... nejsem si uplne jist tim pocasim...)
Noc tentokrát nebyla tak klidná. Trochu pršelo, ráno se počasí tvářilo taky všelijak. No, uvidíme. Autobus nás vyzvedává téměř na minutu a vyváží docela vysoko, až k chatě Benas. Dnes půjdeme jen na "takovou procházku" místním údolím, vylezeme si trochu po svahu nejvyšší hory Pyrenejí Pico de Aneto a zase se vrátíme.

Autobus zastavuje, všichni vybíhají, a než se naděju, respektive přebalím zavazadla, jsou všichni v trapu. No paráda, a co takhle mi aspoň říct, kam se vlastně jde? Vyrážím tedy odhadem. Cesta je pohodlná, pomalu stoupá po svahu širokého údolí. Po nějaké době doháním a předháním poslední opozdilce z naší výpravy. Krajina i terén jsou velmi uspokojivé, jen škoda, že to počasí je pořád takové nejisté. Mraky se honí a tváří se, že můžou kdykoliv spadnout.

Docházíme k rozcestníkům, zde potkáváme pár zmoklých horalů. Bratranec zapřádá rozhovor ve stylu: "Buenos dias! Do you speak English? Nojo, tak česky to bude asi fakt lepší...". Krajané prý chtěli na Aneto, ovšem v noci děsivě zmokli, tak to museli vzdát. Typická česká výprava ve stylu "kandidáti života a smrti". Bez vybavení, bez zkušeností, zato plní elánu a odhodlání. Nápadně nám to připomínalo naše vlastní výpravy do Alp po revoluci.

Stoupáme teď do svahu. Původně jsme chtěli pokračovat údolím, ale pak jsme zjistili, že bychom se museli stejnou cestou vracet, takže to uděláme tak, že přelezeme přes chatu Renclusa a boční hřeben a vrátíme se do hlavního údolí. Jím půjdeme ještě kousek do krasové oblasti, tam se pokocháme a půjdeme údolím zase nazpátek, až k autobusu. Je to docela efektní rozcvička, cesta k chatě stoupá vydatně a navíc se mraky asi definitivně rozhodly. Kromě toho to začíná z dálky huhlat, asi to budou hromy a blesky. K chatě dorážíme spolu s prvními kapkami, ale uvnitř azyl nedostaneme. Pokud jsme správně pochopili, zrovna čerstvě vytřeli podlahu. Tak ať si škubnou... vybalujeme pláštěnky a táhneme dál. Než se vyhrabeme do sedla, déšť stačí zase ustat, ale občas se vrácí ve větších či menších poryvech. Ze sedla toho není moc vidět, mraky pomalu sestupují z výšin a i kdyby jich nebylo, sedlo je dosti uzavřené. Takže z něj zase hodně rychle mizíme a vracíme se zpět do hlavního údolí. To se mezitím rozevřelo do šířky a řeka jím plynoucí se zajímavě rozlila do mnoha potoků a potůčků. Vypadá to pěkně, trochu mi to připomíná Skandinávii. Doufám jen, že to nebudeme muset po skandinávsku brodit.

Ale ne- jsou tu mostíky. Po nich přecházíme a stoupáme na druhou stranu podél menšího vodopádu. Blížíme se do krasové oblasti. A skutečně - hřmící proud se tu objevuje rovnou ze země a nad tímto místem je už sucho. Tady bude asi opravdu hodně jeskyní. Údolí se tady opět rozšiřuje a končí, nebo přesněji se zvedá do dvou sedel. Za každým z nich je prý jezero a údolí pak pokračuje zase dolů, do úplně jiných krajů. Kdybychom prý pokračovali tím vpravo, došli bychom až do Vielhy, kde bude hlavní část výpravy dnes nocovat. My ale máme jiné plány.

Cvičně si obíhám mizející a opět se objevující říčku, obdivuji kamenný most, nakukuji do jeskyní a závrtů. Je to tu hezké, ale už bychom se asi měli začít pomalu vracet. Zpáteční cesta probíhá trochu nečekaně. S překvapením zjišťuji, že jsme předtím obešli velmi hezké a nečekané věci. Nejvýraznější je něco jako velký kotel, hluboký asi 20 a široký asi 30 metrů. Řeka tady  končí. Prostě sem přitéká a neodtéká. Vypadá to opravdu impozantně.

O pár kilometrů dál si říkám, že udělám ještě jednu změnu a vezmu to místo po cestě turistickou stezkou. Trochu si tak zacházím, vylézám mírně bokem, ale po čase se opět dostávám na správný směr. Můžu si to dovolit, času mám dost a autobus není daleko. Ještě zbývá přejít můstek přes potok, projít mezi kravami a už jsem tu. Mám hlad, takže si objednávám párek a opět přebaluji, tentokrát do velkého batohu. Zatímco ostatní pojedou opět do hotelu, nás čeká nocleh někde poblíž a zítra přechod hřebene. Bude to zajímavé, protože nevíme, co nás tam nahoře čeká. Možná i trochu sněhu a ledu, ale nemělo by toho být moc. Někde tam nahoře bychom měli přespat zítra, a pak už jenom dojít k autobusu a adieu! Je to letos nějaké krátké...

Autobus se pomalu plní a nastává čas odjezdu. Zamáváme a vyrážíme na místo noclehu. Bratranec prý našel super místo, kde nás snad nikdo nevyrazí a zároveň se tam i dobře vyspíme. Jdeme po stejné cestě, po které jsem přišel, po nějakém čase odbočíme a opravdu - místo nevypadá špatně. Je to nahoře na kopečku, který se zvedá ze dna údolí. Proti okolním velikánům je zanedbatelný, ale nabízí nám obstojné soukromí. Jen se mi trochu nelíbí, že to tu dost fouká, takže ještě chvíli hledáme a nacházíme ještě dokonalejší místo o něco výš. Tady si definitivně rozbíjíme tábor, vaříme a usilovně se živíme. Škoda, že nikdo nechce přibližně 3/4 krabice naší zbylé rýže, ale ráno se mi to snad podaří nějak rozumně zabalit. Počasí se zase nějak hatí, už opět pohřmívá, bude to asi rušná noc. A byla...

7. den

Těžko říct, kdy skončil šestý a začal sedmý den. Již od setmění se nad údolím rojily blesky jako hejno sršňů a spát se dalo jen v krátkých přestávkách, kdy zrovna bouře sbírala síly na další úder. Do stanů buší bez ustání voda, při občasném vyhlédnutí ze stanu je jasné, že hned tak nepřestane. Kolem jedné hodiny dokonce při malé pauze v řádění živlů zjišťuji, že kolem stanů se udělalo bílé kolečko. Kroupy. A hladina stoupá.

Venku začíná svítat. Nám také. Svítá nám, že už dlouho nevydržíme. Stan se sice držel statečně, ale už přece jen není nejmladší a zespodu netěsní úplně dokonale. Obzvláště když je pod celým stanem louže vody. Tedy přesněji už nejen pod stanem. Nedá se nic dělat, budeme muset zahájit organizovaný ústup. Hulákáme do šera a dostáváme odpovědi: ostatní jsou na tom podobně, mají toho také dost a půjdou za námi. Ještě chvíli čekáme, až příval zase trochu ustane, přitom cpeme do batohů všechno, co nám přijde do ruky. Bohužel mi do ruky nepřijde ta zapomenutá krabice rýže. Ta se mi naopak v ruce překotí a rozsype se všude kolem. Efekt je dokonalý - ze stanu se okamžitě stává přenosné rýžové pole. Je nám to jedno. Balíme dál a v okamžiku, kdy se nám zdá, že přívaly vod o něco polevily, vybíháme ven. Neunavujeme se s balením stanu; oba drapneme co se dá a vyrážíme směrem k chatě.

Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že jsem svoji cestu zvolil výhodněji. Po zkušenostech ze včerejška jsem slezl z kopce, prošel mezi balvany a vylezl zpět na hlavní cestu. Na dně byl jen úzký potůček, přičemž na druhé straně kopce to bude stoprocentně mnohem horší. Za tichého klení se blížím k chatě. Bouřka trvá, stále prší, hřmí, blýská se. V tomhle nemůžeme jít nahoru. Když se dostávám až téměř k chatě, tak navíc vidím, co bouřka udělala s potoky a vodopády ve směru našeho předpokládaného výstupu. To nepůjde.

Docházím k chatě. Chvíli postávám venku, po nějakém čase přicházejí další a přesouváme se dovnitř. Celá chata spí, my se mačkáme v chodbičce u záchodů a snažíme se usilovně schnout. Moc to nejde. Neustále se dohadujeme, co teď a co potom. Nahoru se nikomu nechce, ale dolů nevíme jak. Takhle to jde několik hodin. Mezitím se venku rozednilo, déšť prakticky ustal, ale mraky se stále honí a rozvodněné potoky temně hučí. Nakonec zkoušíme volat Marcelovi. Jeho stanovisko je jasné - vracet se pro nás nemůže, musíme nahoru. Takže se zase radíme. Mezi sebou i s domorodci. Po všemožném zjišťování a dohadování dospíváme konečně k rozhodnutí: chodit nahoru je o ústa, zavoláme si místního taxikáře a necháme se k autobusu dovést. K tomuto rozhodnutí přispěl zejména všemožným železem ověšený horolezec, který nám sdělil, že naším směrem by on tedy dneska zcela určitě nešel.

Nakonec zjišťujeme, že cena není zase až tak tragická, takže je rozhodnuto. Čekání si krátíme obvyklými kratochvílemi jako sušením úplně všeho, rozmrzáním, jedením poživatelného atd. Taxikář doráží - je to postarší horal v mikrobusu. Oba vzbuzují důvěru. Naskládáme tedy zavazadla i sebe dovnitř a jedeme. Cestou si všímáme věcí, které jsme včera tedy zcela určitě  neviděli - vodopád padající rovnou doprostřed cesty, občasné závaly, spousty kamení a bahna, rozvodněné potoky... no zkrátka nic moc. Zdá se, že noc byla opravdu rušná a to nejen pro nás.

Svištíme pořád dál, několika městečky a potom tunelem. Dole je horko, svítí sluníčko, ale hory jsou stále podezřele zatažené. Teď jsme se ale dostali až na konec údolí, k jehož začátku jsme včera došli. Jsme vlastně na druhé straně hor, bohužel ne na té, na kterou jsme měli dojít. Teď již zbývá se jen spojit s Marcelem a domluvit se, kde nás zítra nabere. Městečko, do kterého jsme právě dorazili, se jmenuje Vielha. Hezké místo, rozložené na úpatí hor. Jen by mě zajímalo, kde tady najdeme místo na přespání. Bratranec si ovšem nejspíš nepřipouští žádné pochybnosti a vyráží na průzkum. Kupodivu je úspěšný. Po cca hodince, kterou my trávíme posedáváním ve stínu, se odkudsi přiřítí a už nás zase žene s tím, že místo je super, nikdo nás tam rušit nebude atd atd. Moc mu nevěřím, ale po krátkém stoupání mezi novostavbami do stráně mu s překvapením musím dát za pravdu. Tak dnes budeme spát nad městem na louce, schovaní za řadou stromů. Rozkládáme stany, sušíme dosud nevysušené propriety, kocháme se klidem a hezkým okolím. Bratranec pak odchází na válečnou poradu kamsi do údolí, ja lezu do stanu a usínám. Musím dohnat deficit.

8. den

Vstáváme podle plánu, házíme do sebe snídani a urychleně balíme. Přece jen by bylo hloupé, aby na nás ještě čekali. Již známou cestou mezi novostavbami mažeme dolů a k silnici přicházíme právě na čas. Nakládáme věci, osazenstvu autobusu líčíme hrůzné zážitky a loučíme se se Španělskem. Údolím Aran míříme do Francie. Dnes si už uděláme jen malý výlet ve Valle d 'Oo (to není překlep) k jezeru Oo. Po cestě se stavíme na chvíli v jakýchsi lázních, kde nás chytá menší deštík. Počasí se tedy příliš nezlepšilo, takže s výletem to žádná sláva nebude, ale nahoru půjdeme. Obrázky vypadají totiž velmi zajímavě a když už jsme sem nepřišli podle plánu seshora, tak alespoň zespoda.

Cesta vede lesem, ostře se zvedá. Připomíná trochu slovenské svážnice, ale tam většinou nestoupají tak dlouho. Jdeme stále lesem , počasí stále váhá mezi "zataženo" a "mírný děšť". Zkrátka nic moc, ale jednou je to poslední výlet, tak to prostě někam dojdem. Škoda jen, že rozhledy prakticky nejsou, ty útržky, které občas zahlédneme, vypadají dosti zajímavě. A už jsme u jezera. Prudké svahy kolem, na druhé straně padá mohutný vodopád, vypadá to vážně pěkně, ale bohužel to není moc vidět. Chvíli postáváme, pak se rozhodujeme, že dosavadní výkon byl hrubě nedostatečný a musíme výš. Zkrátka půjdeme, dokud nás to bude bavit.

Vystupujeme tedy do svahu a míříme k vodopádu. Až k němu to stejně nepůjde, ale chci jej aspoň vidět zeshora. Cestu nám kříží několik menších vodopádků, které tu asi obvykle nejsou. Nahoře by to bylo asi opravdu ošklivé, ještě že jsme se vrátili. Stoupáme až téměř k vodopádu, já si ho ještě zkouším prohlédnout zblízka, ale déšť opět sílí, ozývá se ojedinělé hřmění, takže to zase balíme. Škoda.

Cesta k autobusu je docela rychlá, déšť již zesílil do obstojné zalévačky. Rádi se uchylujeme do útrob našeho korábu. Čekáme na ostatní a připravujeme se na dlouhou cestu. Mírně nás šokuje Marcel, který přichází do půl těla a se širákem na hlavě. Nějak není moc podobný tomu pánovi v košili, který přišel s kufrem první den k autobusu...

A už zase jedeme... a jedeme... Až do Toulouse, kde bychom dnes měli spát. Klasická Formule 1 s neklasickou večeří u Buffalo Billa (typicky francouzské...). Já  s bratrancem se ještě dorážíme párky s bramborovou kaší, udělanými na vařiči kdesi ve stínu a pak už jen sprcha (konečně!) a spáááát...

9. den

Poslední den v zahraničí. Dnes je na programu koupání, co k tomu dodat? Kromě toho se ještě zastavujeme ve středověkém Carcassonu a jak prohlídky měst nemusím, tohle se mi líbí. Přece jen středověk je středověk a tohle je jedna z nejhezčích a největších památek vůbec. Koupání pak probíhá v oblasti Agde. Počasí si nás pokouší na poslední chvíli usmířit, takže slunce pálí jako zjednané. Možná až moc, večer jsou skoro všichni pěkně přismahnutí. Ještě chvíli jedeme po pobřeží, ale po několika desítkách kilometrů se s mořem definitivně loučíme a míříme do vnitrozemí. No a to je pro tentokrát vše. Do Prahy jsme dorazili druhý den dopoledne, živí a zdraví. Teď už jen doufáme, že se napřesrok třeba zase sejdeme v hojnějším počtu, že nám počasí bude více přát... a že se to prostě podaří o něco lépe.