Na Slovensku už jsem toho prošel relativně dost, alespoň co se hor týče. Některé mi ale stále ve sbírce chyběly. Mimo jiné se ještě donedávna jednalo také o hory, které někteří nazývají jedněmi z nejkrásnějších. Roháče. Teď už mohu říci, že na tom něco je. Nevím sice, jak to zde vypadá v sezóně, obávám se, že ani těmto horám se nevyhnul syndrom pěší zóny, ale každopádně v době, kdy jsme je navštívili, byla situace ještě velmi příznivá.

Už na konci Skandinávie Marcel inzeroval, že se do Roháčů chystá. Nejprve se zdálo, že pojede celé stádo lidí, postupem času ale novopečení vysokoškoláci zjišťovali, že ono to zkouškové období není zase až taková zívačka, až nakonec se sestava ustálila na několika zástupcích staré gardy. To mi alespoň tvrdil bratránek, neúčastnící se z důvodu náhlého návalem lenosti. Jaké bylo proto moje překvapení, když jsem na místě srazu kromě tlupy omšelých starých známých koutkem očka zaregistroval dvě sympatické, leč zcela neznámé dívčiny. Jak se posléze ukázalo, skutečně patřily k nám a měly mi zvyšovat už tak vysokou estetickou úroveň výletu po celé jeho trvání.

Do vlaku jsme nastoupili všichni spořádaně, nikdo neuvízl v uličce, nikdo nezabloudil do vagónu do Moskvy. Bylo zřejmé, že děvčata cestují podobným dopravním prostředkem prvně. Dojemné byly zvláště momenty, kdy byl objeven žebříček či princip sklápěných lehátek. Zatímco se ve vedlejším kupé rozbíhal společenský život (i přes problémy způsobené nepřítomností otvíráku), já toho měl po rušném týdnu nějak dost, tak jsem se umístil na horní lehátko a připravil jsem se k přenocování. Chvíli jsem ještě sledoval match v jakési obskurní karetní hře, který probíhal v přízemí, ale brzo mě definitivně přemohla únava. Ač jsem to nečekal, usnul jsem poměrně brzo a to spánkem hlubokým, neboť jsem se probudil až na hranicích.

Hraniční kontrolu jsme přestáli bez úhony, chvíli si ještě zdřímli, ale brzo už se přiblížila konečná - Liptovský Mikuláš. Zde jsme se vypotáceli z vlaku, někteří oblehli nápojový automat, jiní stánek s tiskovinami (podle nátury), zbylí se vydali zjišťovat spojení. Autobus měl vyjíždět zanedlouho a to do vesnice jménem Jalovec. Během cesty jsme nabírali a opět vypouštěli davy školáků. Některým z nás, vybaveným přívětivým vzhledem, byly recitovány básničky (ne, já to opravdu nebyl, mě se děti naštěstí vyhýbají).

Konečně jsme dorazili do Jalovce, kde začínala žlutá značka vedoucí na hřeben. Po cca čtyřech kilometrech jsme se zastavili na rozcestí, kde se rozhodovalo o dalším postupu. Já bych dal přednost rychlému výstupu na boční hřeben, bohužel jsem však byl osamocen. Proti byl hlavně Petr David, který tvrdil, že tuto cestu zná díky jistým zažívacím potížím, provázejícím jeho poslední pochod tímto krajem, až příliš dobře. Zvolili jsme tedy nakonec pochod Jaloveckou dolinou. Nakonec jsem ani příliš nelitoval. Dolina byla vskutku efektní, místy velmi příkré svahy se svažovaly k horské bystřině, les kolem byl hustý a pustý, cesta pohodlná. Rozhodl jsem se proto dát svému tělu na vědomí, co se od něj v příštích hodinách bude očekávat a zvolil jsem poněkud rychlejší tempo. Na hřebeni jsem tudíž byl za hodiny dvě místo inzerovaných tří. Zde jsem se najedl, odpočinul si, zašklebil se na značku, uzavírající vstup na stezku na ještě cca tři týdny a posléze začal být nervózní. Netušil jsem totiž, že ostatní, nemohouce se dočkat hřebene, mezitím obědvají asi pět minut zpátky. Asi po hodině a čtvrt čekání jsem nakonec usoudil, že to není možné, že se zřejmě dali jinou cestou. To ovšem znamenalo, že přede mnou mají asi tak tři hodiny náskok. Vydal jsem se tedy po hřebeni. Tesklivě jsem se podíval za sebe na Sivý vrch, patrně jediný významný kopec z hřebene, který jsem bohužel minul, a počal šplhat na mohutný kopec jménem Brestová. Dojem z pochodu byl monumentální. Velmi slušný rozhled, krajina s rozeklanými skalami a místy ležícími sněhovými poli super, lidí minimum. Za Brestovou ovšem začalo jít do tuhého. Husté to bylo obzvlášť v oblasti zvané podle mapy Skriniarky. Pochod tady přecházel ve šplh, značky vedly místy značně neuvěřitelnými směry. Navíc se začínalo kazit počasí. Při výstupu na Pachoľu, poslední kopec před Baníkovem, jsem usoudil, že tohle si tedy nechám na jindy a z Baníkovského sedla se vydám ale opravdu rychle dolů, směrem k chatě Zverovka, kde jsme měli naplánován nocleh. Kolem hlavního hřebene, konkrétně Baníkova, Trech kop a Ostrého Roháče už se dělalo opravdu hnusně, tu a tam zahřmělo a vypadalo to, že pršet začne co nevidět. Jít v takové situaci sám a ještě v takovém terénu mi opravdu připadalo krajně nemoudré.

V Baníkovském sedle jsem se ani nezastavil a hned započal urychlený sestup. Ten se vzápětí málem zrychlil až nepříjemně, protože se mi do cesty postavilo sněhové pole. Raději jsem ho obešel, nebyl jsem si totiž jist, co by se mě asi zbylo, pokud bych sjezd neustál (svah byl v těch místech nepříjemně strmý). Asi tak po kilometru jsem se zastavil, abych se podíval do mapy. Vyjmul jsem nějakou kalorickou bombu, napil se, batoh opět zavřel, vzpomněl si na mapu, batoh opět otevřel, mapu prostudoval, vrátil zpátky a batoh uzavřel. Potom jsem se ohlédl. Asi tak dvě sekundy jsem nevěřil. Potom jsem batoh opravdu rychle opět otevřel a vyrval z něj pláštěnku. To, co se na mě ze sedla snášelo, vypadalo totiž úděsně. Shora se valila šedá masa, v ní se točily víry, poletovaly mlhy a kapky vody a celé to mířilo přímo na mě. Sotva jsem stačil nasadit pláštěnku, sesypalo se mi to přímo na hlavu. Sestup se obohatil o další prvek, neboť kameny během několika sekund zvlhly a začaly klouzat. Zuření živlů naštěstí trvalo jen několik minut, ale i během nich jsem stačil slušně navlhnout.

Další cesta se naštěstí obešla bez podobných překvapení. Prohlédl jsem si efektní Roháčský vodopád, nedaleká Roháčská plesa jsem naplánoval na druhý den a zanedlouho už jsem se nacházel na silnici, vedoucí Roháčskou dolinou ke Zverovce. Po cestě jsem potkával jakési trosky, vypadnuvší patrně z autobusu na dolním parkovišti. Patrně podnikový zájezd, naštěstí nešli mým směrem. Ke Zverovce jsem dorazil kolem páté. Kupodivu zde nebylo po Marcelovi a jeho tlupě ani vidu ani slechu. Usadil jsem se tedy na kryté odpočívadlo, kolem rozložil mokré svršky, vytáhl potraviny a mapu a čekal. Asi po hodině, když už jsem začínal uvažovat o vyhledání místa na nocleh, se vynořili první účastníci pochodu. Sdělili mi, že nejen že mě po celou dobu nepředešli (dokonce mě tu a tam prý vídali kdesi na obzoru), ale ještě navíc vůbec nešli po hřebeni, nýbrž hned pod Brestovou odbočili na cestu k chatě. Poté odešli na průzkum chaty a přilehlých občerstvovacích zařízení. Než za další hodinu dorazili další tři účastníci, stačili už vyjednat i nocleh v nedaleké chatě. Příchozím byl Petr David s dorostem. Děvčata vyšla z lesa s tak nepřítomným, dalo by se téměř říct vyřízeným výrazem, že si mě ani nevšimla a rovnou zamířila k budově restaurace. Na závěr, skoro po další hodině, dorazil Marcel s Hankou a Bohoušem. Ten okamžitě odmítl ideu noclehu pod střechou a připojil se tak ke mě. Já byl totiž jednak zásoben pomůckami pro nocleh venku, jednak nezásoben tvrdou slovenskou měnou. Původně se k nám chtěla připojit i děvčata, leč bylo jim vysvětleno, že jejich vybavení opravdu na tohle není.

Nakonec jsme však pod střechou spali všichni. Mě totiž Bohouš nalákal na kilometr vzdálené chatičky, které prý po cestě minuli. Po slabých dvou kilometrech jsme na ně skutečně narazili. Byly to výdejny lístků na vleky a kromě toho, že měly převislou stříšku přes vchod, byly v těchto místech také dosti špinavé. Nakonec však byly ještě dobré. Kolem čtvrté hodiny ranní totiž přišla obstojná bouřka. Takhle jsem zmoknul jenom trochu, na místech, která jsem přikryl igelitem pozdě, případně nedokonale. 

Ráno jsme se opět sešli před Zverovkou. Já zde usilovně sušil, ostatní se ještě zašli osvěžit. Plán další cesty byl následující - Látanou dolinou nahoru, do sedla Zábraď, na hlavní hřeben, potom odbočka na Ostrý Roháč a dále pochod po hřebeni až pod Bystrou, tam nocleh v útulni. To se mi ale ani trochu nelíbilo. Úplně to totiž vynechávalo jak Roháčské plesa, tak nejzajímavější část hřebene mezi Baníkovem a Ostrým Roháčem. Vytyčil jsem tedy trasu vlastní - Roháčskou dolinou k bývalé Ťatliakově chatě, k plesům, do Baníkovského sedla, po hlavním hřebeni přes Baníkov, Tri kopy, Plačlivé a Ostrý Roháč až na Volovec a poté stejně jako ostatní. Naštěstí se mi na tuto cestu nepodařilo nikoho dalšího nalákat. Buď bych měl na svědomí já jeho, protože by na cestě umřel, nebo on mě, protože by mě zabil. Nebudu zabíhat do podrobností. Cesta to byla úchvatná, obzvlášť pro mě, protože já se všude držel značky a žádné úseky neobcházel. Na cestě k Roháčským plesům jsem téměř rozdupal školní výlet, který se mi pletl před pohorkami, naštěstí mi dětičky poslušně uhnuly. Plesa byla super. Výstup do sedla už méně, ale pochod po hřebeni to vynahradil. Počasí zaznamenávalo střídavé úspěchy, občas se zcela nečekaně otevřel pohled na jednu stranu, jindy na druhou, někdy bylo vidět všechno, jindy skoro nic. Cestu rozhodně nedoporučuji osobám trpícím závratí, případně vybavenými sandály či jinou ne-horskou obuví. Občas bylo nutno pár metrů vyšplhat, občas se po krajích otevíraly propasti, za kterých se nedělalo dobře kolem žaludku. V těchto oblastech vynikala hlavně oblast kolem Trech kop, naopak Ostrý Roháč, všude anoncovaný, v tomto směru dosti zklamal.

Možná to ale bylo tím, že tady někde jsem začal zjišťovat, že můj časový plán má zřejmě jisté trhliny. Zdálo se totiž, že pokud mi nečekaně nedojdou síly, na místo noclehu sice dorazím, nikoliv však za světla. To bylo nepříjemné, protože jsem s sebou neměl baterku. Navíc kilometry se v mých nohou sčítaly a nečekaný kolaps se rozhodně nedal vyloučit. Po zralé úvaze jsem proto vyloučil výstup na Volovec a zvolil daleko schůdnější cestu kolem Jamnických ples (mimochodem opravdu parádních) a poté zpět na hřeben. Cesta to byla nekonečná. V paměti mi zůstane asi navždy moment, kdy jsem se zastavil při výstupu na Hrubý vrch, poslední kopec před sestupem do doliny, ve které jsme měli spát. Posadil jsem se na hraniční kámen a zadíval se do krajiny. Přede mnou bylo panorama Ostrého Roháče a spol, pomalu mizející v mracích. Za nimi zapadající slunce. Napravo i nalevo naježené skály, z dolin začínají šplhat mlhy a páry. Za mnou na jedné straně druhý nejvyšší vrch jménem Jakubina (ten jsem tedy vynechal, byl mimo hlavní hřeben a já měl opravdu dost). Na druhé straně Polsko, nad ním sbírala síly bouřka, která o sobě dávala vědět občasným zahřměním. Fajn.

Nakonec jsem se dohrabal až na vrchol, potom do sedla, ze sedla (za hlasitého nadávání) velmi ošklivým sestupem dolů, k Račkovým plesům. Tady mě chytlo něco, co by se dalo asi nejpřesněji popsat slovy "kap, kap, kapkap chlíst chlíst". Než jsem vybalil pláštěnku, cítil jsem se, jako bych právě přebrodil řeku. Navíc se v důsledku tohoto kolem zešeřilo, takže začínalo být opravdu špatně vidět na cestu. Já to ještě tolik neregistroval, zato však Bohouš, na kterého jsem asi po půl kilometru narazil, byl na tom se svými tmavými brýlemi podstatně hůř. V té době už mu Marcel musel předem ohlašovat prakticky každý kámen na cestě.

Naštěstí jsme na útulňu brzy narazili. Co bylo nepříjemné bylo to, že už byla obsazená. Po brutální kompresi končetin jsme se dovnitř nakonec směstnali, i když mám určité pochybnosti o tom, jak se tento "pravý vysokohorský nocleh" zamlouval našim juniorkám. Ráno vypadaly obě nějak nevyspale a to ani nikdo (příliš) nechrápal. Já sám jsem se večer ani nestačil najíst, ale přežil jsem také a docela spokojeně.

Ráno byl na programu atak nejvyššího vrcholu - Bystré. Někteří účastníci nicméně pravili, že už toho mají dost, takže půjdou rovnou dolů a s námi se setkají na nádraží. Stoupání bylo dlouhé, nicméně pohodové. Část cesty jsme se sice pohybovali v mracích, ale na vrcholu byl rozhled velmi slušný. Hlavní problém s počasím ovšem teprve měl nastat. Sestup Bystrou dolinou byl totiž n-e-k-o-n-e-č-n-ý a navíc hned na začátku začalo pršet a už nepřestalo. Po mnoha kilometrech jsme se doplazili na hlavní silnici, kde se mi podařilo přehlédnout tu správnou autobusovou zastávku. Z toho důvodu jsme po silnici pokračovali dále, do vesnice Pribylina. Po krátké zastávce v luxusním hotelu a o něco delší zastávce v hospodě vysoké cenové skupiny jsme nastoupili do autobusu ve směru Liptovský Mikuláš. Zde jsme si rozložili na nádraží věci, u nich zanechali Petra Davida a vyrazili do víru velkoměsta. Děvčatům se podařilo obloudit jakési místní frajery, kteří nejen že je (a mě s nimi coby tělesnou stráž) dovedli do restaurace na "pravé slovenské halušky", ale ještě navíc nás tam zavezli vlastním vozidlem. Zde jsme se posléze také setkali se zbytkem výpravy. Potom už následoval jen přesun zpět na nádraží, nástup do správného vagónu ve vysokém tempu (byl to pochopitelně ten na opačném konci nádraží), boj s průvodčím o deky a hluboký spánek až do Prahy, přerušený jen obligátními pohraničníky. Další výlet byl za námi. Doufám, že se v podobné sestavě ještě někdy sejdeme a že to vyjde aspoň tak jako tentokrát.

Autorova homepage nebo Cesty