Tak jsme se zase po roce sešli. My, něco mezi šílenci a sebevrahy, kteří jezdíme s Cestovní Kanceláří KIWI na jejich putování po horách východní Evropy se sníženým komfortem. Tentokrát byly na pořadu dne hory severního Rumunska, konkrétně pohoří Rodna, Rarau a Apuseni. Již podle reklamního letáčku bylo zřejmé, že se jedná o vskutku nevšední akci, posuďte sami (cituji z programu): ”hřebenový přechod pohoří Rodna, nejvyššího ve Východních Karpatech; nástup z výšky cca 700m okolo jezera Pietrosul na vrchol nejvyšší hory pohoří (Pietrosul, 2305 m) (původně plánováno na jeden den, shodou okolností první pochodový, pozn. aut.)...ledová jeskyně Scarisoara (hloubka 45 m, mohutný dóm; Galbena (mohutná soutěska s vodopády); Cetatile Ponorului ( tři propasti hluboké 250 m, vodní tok v podzemí, mohutný portál – největší jeskynní brána Evropy)...Cetatea Radesii (jeskynní chodba s vodním tokem)...a další pochoutky. Již po zběžném pročtení tohoto letáčku nám bylo víceméně jasné, že ”takovéto putování přináší nové a nevšední zážitky a dojmy, které Vás obohatí možná na celý život” (opět citace z letáku). S takovýmto programem rozhodně jiná možnost nebyla. A jak že ta akce tedy probíhala? Pokusím se Vám ji popsat z mého, sice poněkud rozostřeného, leč stále ještě uspokojivého pohledu.

1. den

Plán – přesun autobusem směr Brno, Zvolen a dále na jižní Slovensko při maďarské hranici, nocleh

    Sraz v 6.15 h...četl jsem v letáku a nějak jsem se nedokázal přinutit k nadšení. Jsem totiž nočním ptákem, a časy kolem šesté bývají v mém rozvrhu někde uprostřed kolonky ”zdravý, posilující spánek”. Poslušen svých biorytmů vstal jsem tedy po necelých čtyřech hodinách spánku a přesunul se na místo srazu. Značně mě překvapilo, že ač jsem na místo dorazil těsně před šestou, neviděl jsem žádnou známou tvář. ”Žeby vážně byla tak nízká účast, jak se původně tvrdilo? Je pravda, že Rumunsko nemá nejlepší pověst, ale přece jenom...”, vrtalo mi nějakou dobu hlavou. Starosti se ovšem velmi brzy ukázaly být zcela neopodstatněnými. Za chvíli se od metra přibatolila první postavička, brzo za ní druhá, třetí...dorazilo několik motorizovaných grup...a těsně před čtvrt i sám velký vůdce Marcel Ludvík, následován ještě větším autobusem. Po obvyklých uvítacích rituálech a přepočítání budoucích obětí jsme do autobusu narvali všechna zavazadla, potraviny a posléze i sebe, ti šťastnější ještě zamávali rodičům, příbuzným a domácímu zvířectvu, které je přišlo vyprovodit, a vyrazili jsme. Já jsem téměř okamžitě upadl do stavu polobdícího-polospícího, který mi vydržel až k McDonaldovi těsně před Brnem, kde jsme se již tradičně zastavili na poslední jídlo před opuštěním rodné hroudy. Věren tradici a pudu sebezáchovy dal jsem si v očekávání chudých časů bohatou porci. S plným žaludkem jsem se opět spokojeně odvalil do autobusu a propadl se zpět do nevědomí. Z něj jsem se probral jednou krátce na hranicích při poměrně formálním odbavení a posléze důkladněji při zastávce v památném městě Zvolenu. Přestože bylo strašlivé horko, provedli jsme letmou prohlídku města a místního zámku. Zde nás zaujala produkce jakéhosi pěveckého tělesa, složeného z několika lidí, kteří ovšem vtipným rozestavením na nádvoří dokázali znít, jako kdyby jich bylo ono nádvoří plné. Produkci jim ovšem brzo zatrhla místní průvodkyně, neboť v přilehlém sálu právě probíhala svatba. Po návratu do autobusu jsme ještě chvíli čekali na dva opozdilce, kteří se neprozřetelně řídili informací o plánovaném odjezdu získanou ode mě, ačkoliv jsem jim jasně říkal, že to nevím jistě (projevená důvěra sice potěší, ale jak říká klasik: důvěřuj, ale prověřuj...od té doby už se mě tuším nikdo nezeptal ani kolik je hodin). Doběla rozpálenou krajinou jsme se poté posouvali stále dále na východ, až jsme posléze dorazili do malé vesnice, poblíž které jsme se rozhodli přenocovat. Vzhledem k aktuálnímu počasí jsme se rozhodli pro koupaliště za vesnicí. Jak jsme brzo zjistili, bazén byl sice vypuštěný a nedaleké brouzdaliště plné čehosi, co bylo s vodou spřízněno jen velmi vzdáleně, nicméně z (jediné) sprchy voda tekla a nic lepšího stejně poblíž nebylo. Rozložili jsme tedy karimatky, ti podezřívavější vytáhli stany, a hromadně se odešlo do hospody. Po návratu za tmy jsme se uložili k spánku a vcelku spokojeně (až na tu lampu, která se nám nečekaně rozsvítila nad hlavou!) spali až do rána.

2. den

Plán - přes maďarský Tokaj ( na soutoku Tisy a Bodrogu, hrad, vinné sklepy ) na rumunskou hranici, přechod Nagygec-Satu Mare; do údolí Tisy a pod pohořím Gutin do Sighetul Marmatiei (cestou zastávka na tzv. Veselém hřbitově); dále folklórně velmi zajímavou oblastí Maramureše (dřevěné kostelíky) do městečka Borsa pod hřebeny pohoří Rodna ve Východních Karpatech; nocleh

    Tento den nás přinutil rozjímat nad problémem globálního oteplení Země. Autobus téměř po celý den připomínal pojízdné krematorium a okolní krajina, obzvlášť ve městech, dobře rozjetou vysokou pec. Za celý den došlo v podstatě jen ke čtyřem zaznamenáníhodným momentům (jinak jsme ho ztrávili ospalým sledováním okolí okny autobusu): dva přejezdy hranic, na kterých jsme strávili několik hodin pečením ve vlastní šťávě a sledováním velmi relaxovaných celníků, krátká prohlídka Tokaje (skutečně spojená s návštěvou vinného sklepa; na můj vkus ovšem dosti uspěchanou - ve sklepě bylo asi tak o 20 stupňů méně než venku a asi o 30 méně než v autobuse, takže jsme se zvedali jen velmi neradi) a onen populární Veselý hřbitov. Slibuji, že jakmile budu mít k dispozici fotky, okamžitě je sem umístím. Na tomto hřbitově šlo asi o to, že každý drahý zesnulý měl na svém náhrobku nakresleno, čím se v životě zabýval - tu žena krmící drůbež, tam chlapík se sekyrou, a tuhle zase roztomilý traktůrek...no, celkově to zrovna k popukání nebylo, ale rozhodně to bylo něco, co se nevidí každý den. Na místo noclehu jsme dorazili až po setmění (celníci nám trochu narušili časový plán). Místo sice vypadalo trochu jinak, než jak ho pamatoval ze své poslední návštěvy (cca 15 let) Marcel, nicméně spát se tam dalo, a bouřka, kterou jsme odpoledne projeli, zůstala kdesi za hřebeny.
 

Plán na 3.-6. den - hřebenový přechod pohoří Rodna, nejvyššího ve východních Karpatech; nástup z výšky cca 700 m okolo jezera Pietrosul na vrchol nejvyšší hory pohoří (Pietrosul, 2305 m, nádherný výhled, možnost návratu odřadné skupiny), dále na hřeben na horu Buhaescu Mare (2122 m); pohodlnou cestou do širokého sedla Puzdra a na horu Galatului (2057 m) nad chatou Puzdra; výhledový vrchol Gargalau (2159 m); velmi zajímavý úsek hřebene k hoře Inau (2280 m); sestup hlubokými lesy na Saua Rotunda a do vsi Rotunda (985 m), kde setkání s busem

3. den

    Tento den začínalo jít do tuhého. Ráno jsme provedli důkladnou selekci vybavení, vše, co nebylo zcela nezbytné, jsme nechali v autobuse, a na uprázdněné místo nacpali potraviny nafasované ze zásob ukrytých v hlubinách autobusu. Selekce šla v našem případě tak daleko, že jsme vzali dokonce jen část stanu (vnější plachtu, tyčovou konstrukci, a cca polovinu kolíků), čehož jsme ještě ten den stihli trpce litovat. Někteří kolegové na to šli ovšem ještě brutálněji a stan si nevzali vůbec. Jak bydleli Vám ukáže fotka, kterou za každou cenu vymlátím co nejrychleji ze svého bratrance. Po dokončení selekce a balení (a následných nevěřícných skřecích, komentujících váhu zavazadel) jsme se opět naštosovali do autobusu, tentokrát však jen nakrátko. Autobus nás dovezl jen něco málo kilometrů doprostřed vesničky, jejíž jméno jsem si skutečně nezapamatoval (BORSA!, pozn. příbuného), a tam nás vysadil, neboť další cesta, byť podle letmého pohledu na mapu mohla být sjízdná, stačila maximálně pro koňský povoz. Ověsili jsme se tedy zavazadly, zhluboka se nadechli a vyrazili směrem k majestátné hoře.
    Cesta, místy dosti překvapivě i značená, vedla nejprve vesnicí, posléze po loukách a lesem, až nakonec plynule přešla do koryta potoka. Tehdy jsme ještě netušili co nás čeká v příštích dnech, takže jsme se usilovně snažili nenamočit, většinou úspěšně (ne ovšem stoprocentně, jak může potvrdit například Dáša). V těchto místech došlo k rozdělení celého stáda na dvě skupiny. První skupina, jejíž členem jsem byl i já, usoudila vcelku logicky, že když tam nahoře je meteorologická stanice a populární jezero, měla by tam vést cesta v terénu dobře znatelná, tudíž odbočila z koryta potoka, které stejně ztráceno v těch místech poslední známky schůdnosti, a vyrazila po cestě doleva. Jak jsme ovšem po několika desítkách výškových metrů zjistili, s takovouhle logikou bychom v tamnějších horách neuspěli. Pár stovek metrů jsme se sice navzájem ujišťovali, že i když ta stanice je teď přesně za námi, ta cesta se k ní určitě časem stočí, ovšem nakonec jsme stejně skončili prodíráním se klečí. Naštěstí jsme narazili po pár metrech na něco, čemu se při troše fantazie dalo říkat cesta, kterou jsme mohutně přetraverzovali po značně prudké stráni až ke stanici. U stanice nebyla ani noha. Zašli jsme se pro jistotu podívat i k jezeru, které se nacházelo o pár desítek metrů dál, ale tam jsme narazili pouze na grupu místních snad-něčeho-jako-skautů. Druhá skupina byla zcela evidentně za námi. Posedali jsme tedy kolem jezera a čekali...a čekali. Dočkali jsme se asi tak za dvě hodiny. I největšímu optimistovi bylo jasné, že ten den už dál nepůjdeme, ač místo plánované jako nocležiště bylo ještě daleko. Rozložili jsme tedy stany a připravili se na nocleh. Značně nás přitom rušili poblíž se pasoucí krávy a později i koně, které pestré barvy našich stanů evidentně zaujaly. Dobytek se nám nicméně podařilo zahnat. Co se ovšem zahnat nepodařilo byla vichřice, která začala do stanů tepat kolem půlnoci a z noclehu dokázala udělat noční můru. Pokus o řešení v podání bratránka, který si raději lehl ven, ztroskotal o pár hodin později, kdy se přidala pravá nefalšovaná horská bouřka. Tu noc jsme si skutečně na nedostatek zábavy stěžovat nemohli. Vzhledem k časové mezeře se ovšem Marcelovi podařilo udělat spoustu hezkých snímků okolí, které Vám tu předkládám.

4. den

    Ráno jsme se vypotáceli ze svých lehce opršelých stanů do vpravdě hnusného počasí (zima, mlha, lezavo, mokro), nabalili suché věci na sebe a mokré do batohů a vyrazili dobýt nejvyšší bod našeho putování - horu Pietrosul. Po pohodovém stoupání po klasické horské hadovité stezce jsme došli do sedla, kde nás uvítal mrazivý vítr vanoucí z druhé strany hřebene. Pod rozcestník jsme naskládali batohy a několik méně sportovních kolegů a téměř vylétli na vrchol. Byla tam malá boudička, podle některých znaků kdysi meteorologická stanička, a jinak nic. Nádherný výhled, citovaný v letácích, se bohužel nedostavil, poslal však místo sebe značně vydařený mrak, ve kterém jsme se téměř utopili. Raději jsme se ani nezdržovali a rychle se vydali zpět. Cesta dále pokračovala po hřebeni, nahoru, dolů, nahoru, dolů...téměř neustále v mlze, zimě, větru a spol. Občas se přidal ještě deštík, a když už jsme si na to téměř zvykli, najednou se mrak roztrhl, a na chvíli bylo vidět do údolí, kde zcela zjevně bylo počasí jako malované. Tak jsme se celý den tímhle plazili, až jsme se doplazili do sedla nad chatou Puzdra. Zde jsme usoudili, že čas se nachýlil, a bude třeba vyhledat nocležiště. Počasí na hřebeni bylo stále odporné a místy ještě odpornější, takže jsme se rozhodli sestoupit o něco níž. Jak jsme se dozvěděli od kolemjdoucích pastevců, kteří se nečekaně vynořili z mraku proti nám, chata již dávno neexistuje, nicméně pramen vody tím směrem stále existuje. Poté co jsme sestoupili pár desítek metrů se udělalo krásně, jasno, teplo. Předsunutý zvěd nám našel místo poblíž vody s krásným výhledem, kde jsme rozložili stany a věci s vyšším obsahem vody než bylo záhodno, a po pohodové večeři ulehli tentokrát k ničím nerušenému spánku.

5. den

    Tento den pokračovala cesta téměř zcela ve stylu dne předchozího, jen jsme potkávali víc zvířat. Překonali jsme spoustu nevýznamných vrcholů plus jednu (nebo jednoho?) Gargalau, ovšem později jsme na zdolávání vrcholků rezignovali a raději je obcházeli. Až pozdě odpoledne počasí usoudilo, že je na čase nám trochu připálit křidélka, a při příležitosti výstupu na monumentální horu Inau (2279 m) rozpálilo radiátory. Za odměnu jsme však dostali pěkný výhled z vrcholu na všechny světové strany. Pohoří Rodna bylo v tom okamžiku již v podstatě za námi. Měli jsme před sebou jen sestup k jezerům, u kterých jsme chtěli přespat, a další den několika (cca patnácti) kilometrový pochod údolím k autobusu. Můj dojem byl ten, že toto pohoří je v podstatě velmi podobné slovenským pohořím jako Malá Fatra či Nízké Tatry, případně nedaleké ukrajinské Černé Hoře, kterou jsme navštívili rok předtím. Na rozdíl od slovenských hor je ovšem mnohem pustější se všemi kladnými i zápornými průvodními jevy.
    Po delším posezení na vrcholu Inau, při kterém se tyto otázky probíraly a krátkém, leč efektním Marcelovém přestavení na téma “neopatrný krok na kraji propasti” jsme zahájili dlouhý sestup k jezerům. Zde jsme se v blízkém sousedství bouřícího potoka, který z nich vytékal, uložili k odpočinku.

6. den

    Den ve znamení odpočinku - konečně! Patnáct kilometrů sestupu údolím uběhlo mimořádně rychle, neboť cesta, až na počáteční partie podél výše zmiňovaného potoka, vedla po typické údolní silničce. Počasí bylo sice opět o něco žhavější než by bylo ideální, ale vidina autobusu byla příliš reálná a nezadržitelný postup nedokázala zastavit ani smečka ovčáckých psů, kterou bylo třeba si prokopat cestu. Řidič se projevil jako skutečný profesionál a ačkoliv neměl k dispozici žádnou slušnou mapu (což neměl ve skutečnosti nikdo, protože prostě žádná taková patrně nikdy neexistovala), stál přesně na místě, na kterém nás údolní silnička vyplivla. Po důkladném ochlazení zevnitř i zvenku (plechovka Coly nebo piva plus lesní stín) jsme se přesunuli i s autobusem kousek zpátky, a tam si u potoka, který nás celý den věrně provázel, rozložili tábořiště. Zbytek dne byl ve znamení koupání, jídla, pití, odpočinku a odhánění ovcí, které se místní pastevci rozhodli prohnat kolem našeho tábořiště a po několika desítkách minut se jim to dokonce i podařilo. Pohodu nám poněkud zkrátila menší přeháňka, která nás však již nemohla vyvézt z míry. Měli jsme přece zase celý stan!

Plán na 7.-8. den - busem přes Iacobeni do městečka Cimpulung Moldovenesc v údolí řeky Moldovy; výlet do pohoří Rarau k chatě Rarau (1540 m, 4 h), na výhledovou horu Rarau (1653 m), event. po hřebeni na Giumalau (1857 m) a do Valea Putnei

 7. den

    Dnes jsme si konečně měli možnost prohlédnout obyčejné rumunské městečko. Připadali jsme si skoro jako v Čechách, dokonce i ceny přepočítané na koruny byly na české úrovni. Jak jsme se ovšem později dozvěděli, na české úrovni ovšem ani zdaleka nejsou rumunské platy. Celkový dojem je tedy ten, že v Rumunsku nejsou obchody zásobené tak katastrofálně jako na Ukrajině, nicméně lidé jsou na tom dost podobně. Město bylo alespoň navenek klidné, upravené, a působící pokojně. Pravda, taková návštěva pošty vám dala zřetelně najevo, že se nacházíte o něco východněji, stejně tak (ale zase trochu jiným způsobem) návštěva pravoslavného kostela. V průběhu prohlídky města sháněl Marcel informace o stavu silnice, po které jsme zamýšleli pokračovat. Získané informace se dosti lišily, nicméně byly zcela příznivé. Jak se zanedlouho ukázalo, ti dobří lidé patrně značně přecenili schopnosti našeho autobusu, či spíše podcenili jeho velikost. První část “silnice”, svojí kvalitou připomínající českou polní cestu, zvládl řidič zcela profesionálně, i když cestující z toho měli skoro mořskou nemoc. Při zdolávání uzounké, do prudkého kopce šplhající asfaltky se ovšem orosilo čelo i těm odolnějším z nás. Nakonec nás naštěstí zarazili místní pastevci, jedoucí za námi v traktoru. Jak jsme později zjistili, nejpozději o dvě zatáčky dále bychom uvázli, i kdyby za volantem seděl svatý Petr (při sledování některých úseků cesty před definitivním ztroskotáním jsem se neubránil dojmu, že tomu tak i je). Nabrali jsme teda z útrob autobusu zase nějaké poživatiny, provedli rychlé nasycení a vyrazili dále pěšmo. Cesta byla pro pěší velmi pohodlná, místy i asfaltová, až na drobné nepříjemnosti se psy proběhla v naprosté pohodě. Na konci jsme narazili na dosti obludnou chatu, kolem které se hemžily místní výletníci, a na značkami téměř souvisle pokrytý les, kterým jsme se probloudili kolem skalnatého vrcholu na druhou stranu, odkud bylo pěkně vidět do kraje. Chvíli jsme poseděli, poklábosili, a po krátké odbočce k vysílači se obrátili na zpáteční cestu k autobusu. Ten jsme našli dole v údolí a kousek od něj se utábořili. Kolemjedoucí “prý-správce-oblasti-nebo-čeho”, kteří nejprve vnášeli proti naší přítomnosti jakési námitky, jsme rychle pacifikovali prostředky našeho pivního fondu a pozdě v noci jsme se odebrali k poklidnému odpočinku.

8. den

Jak zjišťuji letmým nahlédnutím do letáku, poněkud jsme zde předběhli dobu, takže bude záhodno opět ocitovat část původního programu:

Plán na  9. den - přesun busem přes Bistritu do města Cluj (centrum Sedmihradska, kostely, socha sv. Jiří apod.) a přes Turdu (známá soutěska) do pohoří Apuseni

    Tohle jsme si tedy odbyli o den dříve. Cluj (čti kluž) je skutečné město. Vypadá úplně jako města česká, i s tou směsí dávné historie a moderní doby. Historické centrum, i paneláky za městem. Rodný dům Matyáše Korvína a jeho velká socha, socha sv. Jiří, kostely, chrámy, McDonald a supermarket nacpaný plastikovými láhvemi plnými limonád jedovatých barev. Jako u nás (jenom telefonní budky, které tak zaujaly Marcela, mají jiné). Centrum města jsme si prošli, přečkali i krátkou, leč osvěžující spršku, a vyrazili dále. Za městem jsme zjistili, že cesta, po které jsme se chtěli vydat, je bohužel nesjízdná (spadnul by prý s námi most nebo něco takového), takže na místo noclehu jsme dorazili až večer. Kemp na nás nepůsobil zrovna nejlépe, obzvlášť místní toalety (zvenku to vypadalo ještě slušně, ale...), a pak také divoké rytmy, linoucí se z nadupaného kazeťáku společnosti vedle nás, si nás právě nezískaly, nicméně při pohledu na oblohu, která slibovala opět bouřlivou noc, jsme ještě rádi zalezli do stanů. Bouřka naštěstí zklidnila i kulturymilné sousedy, takže jsme se vyspali i přes obstojný liják venku dobře.

9. den

A zase jsme o den napřed...

Plán na 10.-12. den - ledová jeskyně Scarisoara (hloubka 45 m, mohutný dóm); Galbena (mohutná soutěska s vodopády); Cetatile Ponorului (tři propasti hluboké 250 m, vodní tok v podzemí, mohutný portál - největší jeskynní brána Evropy); krasová plošina Padis (četné ponory, výška okolo 1300 m); Cetatea Radesii (jeskynní chodba s vodním tokem); Varasoaia (krasové jezírko); planiny i hřebeny, pastviny, koně aj.

    Tak na tuhle část jsem se skutečně těšil. Mohutné jeskyně, podzemní toky, vodopády...mňam. Zpočátku to ovšem vypadalo spíš na vodopády z nebe. Ráno jsme ještě kousek popojeli věrným autobusem a poté už jsme vyrazili po silničce podle náčrtku směrem k první jeskyni. Už po pár metrech jsme zjistili, že skalní stěny kolem silničky nabývají nečekaně vysokých výšek. Šli jsme vlastně na dně velmi úzkého kaňonu, kterým navíc tekl prudký potok. Místy bylo dno tak úzké, že silnička musela vézt po mostech nad potokem, který jinak zabral celé dno pro sebe. První jeskyně nebyla nic moc - v podstatě jen skalní převis, ovšem už ta druhá stála za to. Cestou k ní jsme museli odbočit ze silnice, přejít úzký betonový můstek kombinovaný dosti podivně s akvaduktem a vyštrachat se pár desítek metrů do stráně. Před námi se otevřel mohutný portál. Silný dojem ještě umocňoval potok, který se nám přímo pod nohami vynořoval zpod skalní stěny. Cesta ovšem pokračovala dovnitř a to několik desítek metrů. Ti, kteří si nevzali baterky (což byl můj případ) toho trpce litovali, obzvlášť v úzkých průlezech či při příležitosti menšího šplhání. Jeskyně nás dosti namlsala, takže jsme se těšili na další. Nejprve jsme ovšem museli opustit dno kaňonu a za drobného deště se vydrásat až na úroveň planiny, ve které byl zaříznut. Velmi mi to připomnělo Slovenský kras. Tento dojem ovšem nahoře zmizel - na pláních Slovenského krasu byly pouze vyprahlé pastviny, kdežto tady byly lesy i louky, protkané sítí cest, sjízdných ovšem leda pro koňský potah. Narazili jsme také na krásnou a silně ošlehanou vesnici s neméně ošlehaným domorodcem. Přes neustálé ujišťování, že ledová jeskyně musí být už blízko, jsme se však nemohli zbavit dojmu, že být někde poblíž jeskyně, mohla by být ledová leda tak za vydatného přispění mrazíren. Přestalo totiž pršet a slunce se rozhodlo nás zase trochu ogrilovat. Dařilo se mu to.
    Po menším nedorozumění s místním značením, které sice vynikalo pestrostí, bohužel však bylo ukryto pod větvemi tak, že jsme ho kolektivně přehlédli, jsme dorazili do další vesnice. Ta by se dala bez obav nazvat střediskovou, neboť obsahovala úplné nákupní centrum, skládající se ze dvou obchodů a hostince. Nejprve jsme si sice mysleli, že se jedná o obchod, stodolu a garáž, ale pohled dovnitř nás přesvědčil o opaku. Poté co někteří rození experimentátoři vyzkoušeli kvalitu místního piva, jsme se konečně vydali k vytoužené jeskyni. Dojem v nás zanechal už vstup. Jeskyně se totiž nacházela na dně propasti, která byla oplocena, a u vrátek stálo dokonce něco jako pokladna. Zaplatili jsme tedy (nemalé) vstupné, nafasovali dokonalou karbidku, nabalili se do svetrů a vyrazili. Cesta vedla po dobře udržovaných schůdcích dolů, směrem k soustavě už poněkud hůře udržovaných můstků (místy bylo záhodno chodit rovnou po ledě, neboť můstky se z neznámých důvodů rozhodly setrvávat v poloze kolmé k normální a to včetně zábradlí). Co do rozlohy se jeskyně rozhodně nemůže srovnávat se svými kolegyněmi na Slovensku (Demänovská či Dobšinská), nicméně za návštěvu rozhodně stojí. Už proto, že tady si (zatím) můžete na rampouchy beztrestně sáhnout. Tím bohužel speleologické hrátky pro tento den skončily a nastala opět chodecká šichta. Dolů do údolí, nahoru z údolí (tady nás zcela nečekaně napadla squadra komárů, po celý den se držících v krytu...kdoví kde se ty mrchy najednou vzaly), zase dolů do údolí, a tam nás zastihla průtrž mračen. Naštěstí jsme byli zrovna uprostřed vesnice, kde právě skončil trh. Schovali jsme se do prostorů, kde se patrně před chvílí prodával dobytek (hádejte, jak jsme to poznali) a pohromu přečkali. Pak už jsme vyrazili s jasným cílem: najít co nejlepší místo na spaní a zalehnout. Místo jsme našli, rozestavili stany a chystali se vrhnout na první várku jídla, když tu u nás zastavil vůz, z něj vyběhla postarší manželská dvojice a jala se nás vyhošťovat. Obzvláště žena se jevila velice iniciativní, na veškeré návrhy odmítavě vrtěla hlavou a debatu posléze ukončila s tím, že až se vrátí, už máme mít sbaleno. Když se však po chvíli vrátila, došlo jen ke krátké výměně slov s Marcelem, načež on coby tlumočník oznámil verdikt: “Rozmyslela si to, baba. Chce 20000,- za stan.” To nebylo málo, na rumunské poměry to bylo dokonce nestydatě hodně, ale vzhledem k tomu, že počasí vůbec nevypadalo hezky a nějak už nikdo neměl chuť se zase balit, peníze se rychle sešly. Bude holt mýt letos bohatýho ježíška, baba. A byl pokoj.
 

10. den

    Probudili jsme se do mimořádně hnusného rána; zima, mlha, déšť. Sbalili jsme tedy věci, naposledy prokleli majitelku pozemku a vyrazili po cestě údolím vzhůru. Za neutuchajícího deště jsme vylezli na hřeben, tam ztratili značku a spustili se přímo rovnou do protějšího údolí. Tím jsme zase několik kilometrů sestupovali dolů až těsně pod Galbenu. Zde nastal opět jeden z méně šťastných momentů, neboť jsem optimisticky vyrazil jako první po jasně patrné značce, abych ji okamžitě ztratil a místo k vyvěračce mohutného podzemního toku přímo z otvoru ve skalní stěně navedl ostatní na hřeben přímo nad ní. Mrzelo nás to, nicméně si nikdo příliš nestěžoval, protože jsme tam stejně měli posléze dojít (a zřejmě také proto, že si nikdo nepamatoval, o co jsme to vlastně přišli). Stoupání na hřeben se poněkud protáhlo, neboť hřeben se ukázal být záludným - zezdola se jevil co do výšky asi tak třetinovým než ve skutečnosti byl. Výstup rozbahněným svahem byl skutečně dosti náročný a nahoru jsem bez problémů dorazil patrně jen proto, že jsem jedné nevinné oběti vyprávěl historky ze svých předchozích výletů, případně pronášel povzbudivé hlášky. Naštěstí vydržela a dokonce mě ani nesrazila do bahna, za což jí tímto vzdávám dík. Bohužel nevím ani její jméno, ani další údaje, takže doufám, že si aspoň tohle přečte...
    Na vrcholu jsme narazili na rozcestník, který nás odkázal na krátkou odbočku k blízké propasti (vcelku nic moc, v porovnání s tím co mělo přijít) a posléze na opačnou stranu hřebene, tj. opět směrem dolů. Skutáleli jsme se tedy doporučeným směrem a dole ke svému značnému překvapení narazili na bandu výletníků z Čech. Říkali, že tu leží pod plachtou už druhý den, že pořád prší, a že jim kamarádi říkali, že ty propasti, které hledáme, jsou kousek vedle, a že prej jsou fakt pěkný. Zkusili jsme následovat jejich pokynů, a skutečně - po krátkém pochodu se před námi otevřel pohled na propast, na jejímž dně se nacházel vchod do jeskyně. Tohle ovšem nebyla jen tak nějaká jeskyňka. Byl to podzemní tunel s šířkou i výškou cca 15 metrů, kterým se za vydatného hukotu valila podzemní řeka. Cesta vedla skrz, tak jsme si celý tunel prošli (tedy, přesněji řešeno, proskákali po kamenech a prolezli po balvanech v řečišti). Mohl mít tak 100 metrů, a bylo to skutečně úžasné. Vylezli jsme v sousední propasti a venkovní cestou se dostali nazpátek k výletníkům. Potvrdili jsme jim, že se skutečně vyplatí vylézt zpod plachty a jít se tam podívat a pokračovali jsme dále. Cesta vedla po okraji tří propastí, s občasnými vysunutými výhledovými plošinami. Déšť mezitím opět zesílil, obzvlášť úsek z propasti k výletníkům byl z tohoto hlediska velmi nepříjemný, čas již také pokročil; proto jsme se začali rozhlížet po vhodném místě na přenocování. Nečekaně (tedy aspoň pro nás nevybavené průvodcem) se před námi objevil kemp, dokonce s něčím jako kiosek. Zde jsme bleskově rozložili stany a s vidinou dalšího noclehu v dosahu autobusu usnuli.

11. den

    Již tradičně nás uvítalo odporné počasí, ze kterého už nás téměř brala deprese (obzvláště ty, kterým docházelo suché prádlo). Obutí do promočených bot náš psychický stav rozhodně nevylepšilo. Již předchozí den jsme se proto domluvili s Marcelem, že vytvoříme odštěpenou skupinu, která vyrazí brzo ráno, aby stačila do večera dojít až k autobusu, zatímco druhá skupina se hezky prospí a případně bude ještě nocovat nahoře. K našemu již tak nízkému stavu morálky tak ještě přispělo časné vzbuzení a pohled na kolegy, spící spokojeně kolem. Zatnuli jsme tedy chrup, sešklebili tvář do zarputilého výrazu a vyrazili do deště. Cesta vedla nejprve do mírného kopce, posléze se srovnala a pokračovala po pláních stálé dál, až do nedohledna. Z apatie, do které jsem se postupně propadl, mě probrala až podivná odbočka do lesů. Mé zaujetí se ještě zvýšilo, když cesta zamířila do ústí čehosi, co vypadalo jako jeskyně. Posléze se ukázalo, že se skutečně o jeskyni jedná a že cesta skutečně vede skrz. Vypadalo to zajímavě...jediný problém byl v tom, že v jeskyni byl s námi ještě menší potok a rozhodně se o ni nehodlal dělit. Postup nám také neusnadnily žalostné trosky čehosi, co kdysi evidentně byly můstky. Dnes už to ovšem můstky zcela zjevně nebyly, tedy alespoň já bych od můstku očekával, že bude alespoň částečně spojitý, že prkna jej tvořící nebudou trčet do výšky nad zpěněnou vodou a v neposlední řadě že povede alespoň většinou nad hladinou, nikoliv pod ní. Lidé jdoucí vzadu si tak zpestřovali cestu pohledem na kolegy vepředu, kteří se po každém nahlédnutí za další zatáčku potáceli v záchvatech hysterického smíchu (pokud ovšem na ně viděli přes vodopády padající na nás z otvorů ve stropě, neboť nahoře nabrala frontální porucha opět nové síly). Na konci cca 150metrového tunelu už se mezi námi nenašel nikdo, kdo by neměl v botách bažinu. Ta byla následně ještě vydatně vyživená potokem, který bylo třeba několikrát přeskákat/přebrodit (podle stupně otupělosti). Po nějaké době jsme údolí opustili a vyrazili na poslední výstup celé výpravy. Počasí se rozhodlo, že když je to tedy poslední, tak ať to stojí za to, takže nás zalévala voda, obklopovala mlha a mrazil vítr. Nahoru to ještě šlo, to jsme byli alespoň trochu v závětří, ale na hřebeni to bylo už vysloveně hnusné. Celá skupina se roztrhala tak, že nebylo vůbec jasné, kdo je vepředu a kdo vzadu, pokud ještě vůbec někdo kromě vás je. Sám jsem si určil funkci sběrače padlých a hrdinně jsem v ní setrval. Naštěstí nebylo nutno nikoho sbírat fyzicky, stačilo jen pár důvtipných poznámek, vyzkoušených v předchozích dnech. Poprvé a také naposled jsme na hřebeni také narazili na větší skupinu turistů...pokud se tedy ty existence daly nazvat turisty. Já bych je v nejlepším případě nazval výletníky, ale byla jich velká síla. Šli sice stejným směrem jako my, v nohách však měli evidentně méně, takže se brzo opět ztratili v mlze, ze které vzešli. My jsme nadále škobrtali po cestě, konzultovali různé divoké teorie, týkající se naší polohy, když tu se před námi objevil horský hotel a před ním kajícně se tvářící bratránek, do té doby putující na čele výpravy a fungující jako navigátor. Oznámil nám, že jsme šli skoro správně, jsme prý jen asi tři kilometry bokem. Bylo nám to jedno. Hlavně že cesta vedla z kopce a byla pohodlná. Po několika kilometrech jsme skutečně došli tam, kam jsme dojít měli, a narazili na autobus. Protože jsme sestoupili z hřebene, rozzářilo se opět slunce, takže jsme vytahali promočené součásti oblečení a rozprostřeli je kolem. Pestré kusy oděvu přilákaly pozornost poblíž se poflakujícího koně, který se po nich zkusmo prošel, některé požvýkal a na naše protesty reagoval tím, že Petra naštěstí špatně mířeným kopem poslal k zemi. To mu naštěstí vzalo páru a urychleně se uklidil, takže jsme v sušení mohli pokračovat až téměř do okamžiku, kdy dorazila i “spací” skupina. Poté jsme se všichni přesunuli na nedaleké tábořiště a tam se rozložili. Zde jsme pak spokojeně odpočívali, jedli, pili, odháněli prasata, která probíhala kolem stanů se zvuky startujícího mopedu a okusovala nám tyče a lanka, a vůbec si užívali. Večer jsme se sesedli kolem ohníčku a zapěli něco písní. Tím de facto celé putování po horách skončilo.

12. den

    O tomhle dni toho moc nevím. Podstatnou část jsem ho totiž prospal a druhou část proflákal v táboře. Ti, kdo v sobě objevili zásoby neukojené energie, vyrazili kamsi do okolních mlhovin. O tom ovšem musí referovat někdo jiný, konkrétně bratránek (nikdo jiný, natož lepší, po ruce není).

    No, vypravilo se nás asi osm údolím do mlhy a očekávaných dešťů vstříc obrovitému vodopádu popsanému v průvodci. Po pár kilometrech už jsme působením deště zbyli jen tři, ale stále s nadějí v srdci, že uzříme ten velký vodopád tam někde v mlze. Vodopád se nekonal. V místech, kde už jsem si říkal, že jít dál, vrátil bych se nazítří, jsem narazil na něco, co hodně připomínalo Krimmelské vodopády v Rakousku, jen to bylo asi tak 100x menší. Chvíli jsem bloumal okolními dolinami, jestli tu nenaleznu něco jako opravdový vodopád. Nic. Vyrazil jsem nazpět údolní asfaltkou s pocitem značného NEzadostiučinění. Stihl jsem to akorát k večeři.

Jak vidíte, udělal jsem nakonec dobře. Aspoň jsem si odpočinul a o nic jsem nepřišel.

Plán na 13. – 14. den – hraniční přechod Oradea, směr Szolnok a Budapešť (zastávka v hlavním městě Maďarska; prohlídka; možnost koupání na termálním koupališti); slovenská metropole Bratislava, dále směr Brno a Praha; příjezd večer okolo 19 h

 13. den

    A byl tady poslední den v Rumunsku. Autobusem jsme sjeli z hor a pokračovali rozlehlými pláněmi směrem k hranicím. Před nimi jsme se ještě zastavili v pohraničním městě Oradea, které jsme si prohlédli, čehož využili hlavně ti, kteří dosud nespotřebovali zásoby střeliva do svých fotoaparátů (kostely i ostatní domy, dokonce i pouliční zkrášlovadla - no jak byste nazvali tohle?). Já a bratránek jsme se ovšem rozhodli pro něco daleko zajímavějšího. Poslat email. Rozhodně jsme nepočítali s tím, že se nám to podaří. O to větší překvapení jsme zažili, když jsme nalezli kancelář jakýchsi místních providerů, kteří nám sice sdělili, že Internet mají bohužel na druhém konci města, nicméně poté, co jsme jim s lítostí sdělili, že za půl hodiny odjíždíme, nás tam dokonce vlastním autem dopravili a ten mail nechali poslat. Ještě jsme stihli utratit poslední zásoby místní měny a už jsme zase nastupovali do autobusu. Po nezbytné pakárně na hranicích jsme pokračovali směrem na Budapešť. Ten den jsme zakotvili v kempu cca 60 km před ní. Stihli jsme se dobře navečeřet, zkusili jsme si zahrát několik lehce brutálních týmových her (např. rugby), nechat si zmoknout při náhlé přeháňce již téměř suché věci a už tu byl večer, a to definitivně poslední.

14. den

    Hned ráno jsme se přesunuli do blízké maďarské metropole a zahájili pětihodinovou prohlídku. Poměrně brzo jsme zjistili, že na důkladnou prohlídku bychom potřebovali nejméně pět dní. Budapešť je na tom co do památek podobně jako Praha. Bohužel si nepamatuji jména všech těch chrámů, paláců a kostelů, které jsme prošli, ale bylo to impozantní. Exkurzi jsme zakončili stylově svačinkou u McDonalda. Po cestě jsme narazili na spoustu zajímavých věcí a pohledů, doufám že Vám je tu budu moci někdy zpřístupnit (malá ukázka). A potom už se jelo šupito presto přes Bratislavu, kde jsme se ani nezastavili, až do Prahy. Po cestě jsme se ještě jednou zastavili, abychom spáchali několik skupinových fotek a s úžasem přečetli zakoupené noviny, popisující záplavy a katastrofické dění kolem nich. V Praze jsme se už rozloučili jen velmi narychlo, rozdali příbuzným zavazadla a odpelášili ke svým domovům. A tím skončila zase jedna slavná akce...a kamže to pojedeme napřesrok? To ví snad jen Bůh a Marcel. A možná že ani oni ne.

Autorova homepage nebo Cesty