Nejprve několik technických poznámek k následujícímu textu. Dovolil jsem si ponechat úpravu, kterou jsem použil u textů předchozích, tj. nejprve popis dne/dnů podle původního programu, a poté tak, jak to bylo ve skutečnosti. Počítám s tím, že obsah textu se bude časem měnit, podle toho, jak se budou ozývat protesty pamětníků, jak se budou vynořovat další vzpomínky, a jak mě zrovna políbí (?) múza. Vzpomínek a dojmů je totiž příliš mnoho. Tenhle zájezd byl dlouhý a naplněný nevšedními zážitky až po okraj, někdy i přes. Ty všechny se mi teď míchají v mozku a perou se o to, abych je hezky zapsal. Možná někoho překvapí, že v textu občas používám množné číslo a někdy tím myslím třeba čtyřicet lidí a občas jen mě a bratrance. Dělám to úmyslně. Jednak by se délka zbytečně protáhla, jednak spoustu lidí to vůbec nezajímá, a jednak musím (slabě se červenaje) přiznat, že o pár lidech stále ještě netuším, jak se vlastně jmenují. Oproti původnímu záměru jsem se jména nicméně pokoušel zaznamenávat, jak jen mi v paměti utkvěla. Bohužel mám na ně velmi slabou paměť, což se možná projeví i jinde v textu. Jména hor, měst a dalších věcí se pokusím vyrazit z jiných zdrojů, ale stoprocentní správnost se zdráhám zaručit. Se jmény souvisí ještě jeden problém. Švédské a norské názvy často obsahují písmena přehlasovaná, občas nějaké to A s kroužkem a další věci, u nás běžně nevídané. Nejsem si jist, jak by tyto znaky strávily internetovské WWW prohlížeče; proto raději budu tyto znaky psát bez diakritiky. Snad mi to odpustíte. Ale teď již pojďme na věc.

Voda. Voda nad námi i pod námi, voda kolem nás i v nás. Voda usazená v bažinatých horských údolích, stékající v pramíncích po úbočích skal i hřmící ve vodopádech a rozbouřených řekách. Ledová voda v botách (Goretex negoretex) i voda vařící se v ešusu. Voda coby slaná tříšť, stříkající do obličeje při plavbě na trajektu, i sladká, vtírající se v podobě deště do stanu. Voda podrážející nohy při brodění bouřícího toku i klouzající v podobě sněhu na vrcholku nejvyšší hory. A také žádná voda v místě, kde byste ji viděli docela rádi, když je vaše láhev dávno dopitá a kolem se táhne severská tajga. Vody jsme si letos skutečně užili. A nejen jí. A stálo to za to.

1. den - přesun z Prahy směr Dresden, Berlín, Rostock (prohlídka města); nalodění na trajekt.

Letos se nám sraz konečně posunul do doby, kdy i lidé typu “sova” (což je můj případ) zjišťují, že jejich metabolismus konečně nabírá obrátky a tělo je schopno nejen vnímat, ale i reagovat. Sice jsme se museli s Ciri na místo odjezdu dopravit o něco dříve, neboť moje důvěra v české dráhy ještě stále není na takové výši, abych si dovolil riskovat příjezd vlakem s rezervou pouhých několika minut, ale ještě stále to byla doba velmi rozumná. Ostatní účastníci zájezdu se kupodivu začínali trousit záhy (zřejmě nemohli rozčilením dospat). Pět minut po čase, uvedeném jako “sraz” jsme již byli přítomni všichni, tedy až na nepodstatné osoby; totiž vůdce a řidiče autobusu. I ti se však vzápětí objevili, dokonce i s majestátným korábem silnic zn. Karosa. K mému překvapení byl autobus stejně velký jako vloni, kdy nás jelo o třetinu méně a to na výrazně kratší dobu. Hlavou mi proběhly strašlivé vize, jednak týkající se množství jídla uvnitř uskladněného, jednak prostoru na přežití uvnitř autobusu. V následujících dnech jsem si mohl ověřit, že ani jedna z vizí nebyla zas tak nereálná.
Nastal čas odjezdu. Poslední rozloučení s příbuznými a známými, poslední batoh naboxovaný do kufru (několik částí výbavy stejně zůstalo bezprizorních a muselo se nacpat mezi lidi) a autobus se vydal na cestu. Cesta probíhala poklidně. Banda pravidelných účastníků těchto výprav, usazená v zadní části autobusu, se bavila mezi sebou o tom, co si během roku nestačila říct, časem se odněkud vynořila i kytara a tak to vcelku rychle ubíhalo. Já jsem, věren svému zvyku, podstatnou část cesty prospal, takže tento den mám zahalen jakoby v mlžném oparu. K životu jsem se vlastně probral až v Rostocku, kde jsme si velmi krátce proběhli město a potom už nedočkavě vyrazili vstříc naloďovacímu procesu.
Trajekt tedy nebyl žádný drobeček. Polykal kamiony a autobusy jako hrozinky a ve spleti schodišť, výtahů, chodeb, barů, restaurací, videoheren a spousty dveří od kajut by se dokázala ztratit menší armáda. Po trajektu jsme se nějakou dobu ploužili, až jsme nakonec dorazili na příďovou palubu. Zde jsme se rozhodli usadit, dokud nás někdo nebo něco nevyžene. Rozebrali jsme si několik plastových židlí, snědli podstatnou část zásob a potom už jen netrpělivě čekali, až loď odrazí. Dočkali jsme se, sice s menším zpožděním, ale přece. Po několika minutách někteří neodolali a vyšplhali po žebříku na vyvýšený předek. Musím říci, že to byl silný zážitek. Svítící bóje nám vymezovaly plavební dráhu a my se mezi nimi probíjeli, obklopeni temnými břehy. Po obou stranách nejprve zářila světla z přístavů, později už jen tu a tam světélko. Nalevo zářil maják, neodbytně připomínající diskotéku v mém rodném hnízdě.
Po chvíli nás ovšem rozklepala zima. Odebrali jsme se dovnitř a dumali, kam se uchýlit na noc. Plavba měla trvat šest hodin a tuto dobu nehodlal ve stavu bdícím strávit nikdo. Postupně jsme procházeli lodí. V místnostech, označených jako místa k odpočinku, ovšem promítali podivné filmečky, navíc vydávající nepříjemný hluk (kdyby to aspoň nebylo německy...). Nakonec jsme nad vším mávli rukou a plácnuli sebou rovnou na chodbu na koberec, hned vedle výherních automatů. Ze stropního reproduktoru se sice linuly nelibé zvuky jakési rádiové stanice, nicméně jinde byla situace stejná, ne-li horší.
Skutečně nevím, jestli se mi podařilo usnout. Zřejmě ano. Pamatuji si, jak jsem se dlouho převaloval, omotával si kolem hlavy bundu, do uší cpal rozličné ucpávky a v jakémsi polospánku registroval, že občas někdo prochází kolem a z rádia stále něco skřehotá. Najednou jsem se však probral a něco nebylo v pořádku. Rádio mlčelo. Byla mi zima. To ale nebylo to pravé. Už jsem se chystal znovu zalehnout, když vtom jsem ucítil, jak se mi podlaha nebývalým způsobem pohnula pod zádí. Ejhle, to bude ono, řekl jsem si. Vstal jsem a cestou na WC pobaveně sledoval, jak jsem otloukán o stěny chodby. Kývaní nebylo vůbec silné. Člověk vlastně ani nic neviděl a téměř ani necítil, ale když se pokusil o chůzi, hned poznal, zač je toho trajekt. Na palubě už to bylo o něco výraznější. Foukal vítr a metal mi do tváře slanou vodní tříšť. Vlny byly napohled malé, ale patrné. Před lodí se pomalu vynořovalo švédské pobřeží a před námi nový den.

2. den - přes Švédsko směr Helsingborg a Jonkoping; Stockholm (okruh městem, volno), nocleh

Po shlédnutí efektního přistání a po překonání lodního labyrintu (bůhvíproč jsem si zafixoval, že autobus je na palubě číslo 4 a snažil se o tom přesvědčit i ostatní, naštěstí neúspěšně) jsme se opět uvelebili (v rámci možností) uvnitř autobusu. Tentokrát ještě nikdo nechyběl, takže jsme se mohli dát ihned na cestu ve směru na hlavní město Švédska. Po několika hodinách jízdy, většinou prodřímané, jsme tam také dorazili. Stockholm na mě působil dojmem podobným jako Praha. Město velmi staré, plné krásných historických památek. Žádný zběsilý ruch na ulicích, spíše spousty turistů, krámy plné zboží a suvenýrů, ale ne zas tolik křiklavé a vlezlé...zkrátka pohoda, cítil jsem se skoro jako doma. Rozdíly byly pouze v tom, že nápisům jsem vůbec nerozuměl (v té době jsem ještě netušil, že bych se v pohodě domluvil i se svojí broken english) a že všude bylo o něco více vody (!). Stockholm se totiž rozkládá na soustavě ostrůvků a tak kromě mohutné řeky, která městem protéká, narazíte každou chvíli i na různé kanály a průplavy.
Prošli jsme si historické jádro města, prohlédli si katedrálu, královský palác, pěší zónu i úzké uličky a vrátili se zpět na nábřeží, kde parkovalo naše přibližovadlo. Bylo nám sděleno, že musíme urazit ještě několik stovek kilometrů a to že už jsme na cestě dále než je to z Prahy do Říma. Člověk si to ani neuvědomí...ale když jsem se doma podíval na mapu, viděl jsem, že tentokrát jsme urazili skutečně nebývalé vzdálenosti. Bylo to ovšem dosti únavné a když jsme dorazili do kempu poblíž Gavle, všichni jsme hned po večeři zalezli do stanů a spali jak zabití. To jsme ovšem ještě netušili, že to je poslední nocleh za tmy. Další den jsme totiž překročili hranici “bílých nocí”.

3. den - směr Gavle, Sundsvall, Harnosand (dřevěná architektura), Skuleberget (skalnatý skalní hřeben, výstup), Umea, Pitea, nocleh při Botnickém zálivu, možnost koupání v moři

A další jízdní den... Stovky kilometrů, stále na sever, stále mezi lesy. Občas nějaké to město, občas se zastaví na odpočívadle, nakluše se na WC a hned zase zpátky a dál, dál, dál... Jediná delší zastávka je na Skulebergetu. Je to místo, kde se nad silnicí zdvihá mohutný skalní hřeben. Kdesi v něm je prý jeskyně, do které lze za pár minut dojít. Několik nevybitých existencí se dává téměř poklusem na cestu, já zůstávám u autobusu a konzumuji zbytky potravin. Takových míst už jsem viděl... Podle zprávy svědka (Geralda) to nahoře vypadalo takto:

Skuleberget

Kamenitou stezičku, vedoucí přímo prudce do kopce, nešlo minout, byla označena dřevěným stojanem s informacemi pro orientační zbloudilce. Na průzkum onoho kopce jsme se vydali ve třech. (Duhový blesk, který kolem nás prosvištěl směrem nahoru (podle čárkového kódu to byl Marcel) nepočítám).
Po chvilce stoupání někdo podotkl (asi jsem to byl já :) ), že kecky adidasky asi nejsou na tento terén nejvhodnější. Zezačátku se cesta tvářila jako průměrná lesní stezka, ale jen co se párkrát ovinula kolem stromů a okraj lesa zmizel, přestala nás balamutit a ukázala se v celé své kráse. Nejdříve pár malých kamenů, ty šly obejít, tak pár větších, my hubenější jsme také neměli problémy. Po několika stech metrech jsme trochu zvolnili tempo. Kameny se změnily v blavany. Tak hop hop, po kamenech vyskákat na balvany. Kdo měl kratší nohy, vypomohl si ručkama či fotoaparátem. Najednou se objevilo rozcestí. "Kudy ? Doleva či doprava ?". Vypomohla známá metoda levé ruky. Takže hurá doprava. A zase kámen. Ha a tady jsou schůdky... A tady.. řetězy.. . Další část trasy vedla podél skalní stěny. Cesta již nebyla moc prudká. V dáli se objevila černá díra (vchod do jeskyně). Dále již cesta nepokračovala. Tak jsme trochu poholili nohama, vykoukali okolní krajinu, podráždili některé jedince fotoaparátem a hurá nazpátek. Tato trasa jasně nevedla na vrcholek, ale po zjištění zbylého času se nám zkoumat tu druhou již nechtělo. Cestu dolů jsme zvládli v pohodě, jen slézání větších balvanů dávalo kotníkům zabrat.

Čas ubíhá, kolem nás padají k zemi ctitelé paraglidingu a v okamžiku, kdy se objeví poslední průzkumníci, nasedáme opět do autobusu a pokračujeme. Významný okamžik (tedy alespoň pro mne) - projíždíme kolem Lulea, místa, kde na universitě před několika lety vznikl MUD jménem Midnight Sun, virtuální svět, kterému jsem obětoval mnoho stovek hodin svého života a se mnou tisíce dalších lidí z celého světa. Jinak dostáváme lehkou depresi ze stovek kilometrů lesa, kterým projíždíme a který se táhne od obzoru k obzoru. Občas ho vystřídá nějaké to jezero. Pokouším si představit, jak to asi vypadá v Kanadě nebo na Sibiři a z představ dostávám závrať. Pozdě večer přijíždíme do kempu u Overkalix. Vítají nás tu věrní přátelé, kteří nás už neopustí - komáři. Věděli jsme, že jich bude hodně a že to nebude nic hezkého. Naše očekávání tedy rozhodně nezklamali. Kolem stanů a kolem boudy s kuchyní se pohybují lidé, matlají na sebe podivné chemikálie, zahalují se do bund a dalšího oblečení, na hlavě mají cosi, co vypadá jako čeřeň na ryby. Urychleně do sebe házíme večeři. Zjišťujeme, že dnes se tmy už nedočkáme. Je téměř půlnoc (jízda se dnes opravdu nějak protáhla) a ještě je bez problémů vidět. V náhlém pomatení mysli se připojuji k zápasu ve frisbee. Jen nejasně si uvědomuji zcela praštěnou situaci - půl jedné v noci, po celodenní jízdě, zítra vyrážíme nahoru a já, který nenávidím kolektivní hry, tady blbnu s plackou, kterou neumím ani pořádně hodit. Zápas končí někdy kolem čtvrt na dvě, nikdo neví, kdo prohrál nebo vyhrál, někteří se jdou sprchovat. Já odhaduji, že sprcha bude obsazená ještě hezky dlouho, takže beru ručník a mýdlo a probíjím se porostem k blízkému jezeru. Myji se, zatímco komáři na mě aplikují severskou akupunkturu. Nevšední zážitek, už vzhledem k času, místě a prostředí. Ve stanu mě ještě chvíli ruší hlasitý hovor odvedle, nejradši bych to všechno spráskal na hromadu, držte už h*, sakra...ale únava je velká a já i přesto brzo usínám.

4.-8. den - překročení severního polárního kruhu; dojezd autobusem do Laponska a do východiska treku v Nikkaluokta u jezera Paittasjarvi; výstup na nejvyšší horu Švédska Kebnekaise (2117m), na vrcholku i ledovce; pak buď návrat k autobusu (po 2 nocích) a přejezd do Abiska, či pěší přechod horskými údolími známou cestou Kungsleden krajinou bez lesů podél vodnatých horských toků i jezer až do národního parku Abisko a do stejnojmenného horského střediska při velikém jezeru Tornetrask; noclehy ve stanech v přírodě či v laponských přístřešcích anebo chatkách

4. den
Ráno jsem si připadal trochu přejetě (po popůlnočních hrátkách nebylo čemu se divit) a tak jsem jen po paměti sesbíral věci, nacpal je všude, kam se nacpat daly, a po uložení své tělesné schránky do autobusu se opět propadl do dřímoty. Tenhle den už jsme celý neprojezdili - jednak nás nelítostný vůdce Marcel vyhnal na jakémsi odpočívadle, kde jsme překračovali jakousi významnou rovnoběžku či co a při té příležitosti nás pokropil slivovicí, ale hlavně jsme někdy kolem čtvrté hodiny odpolední dorazili do Nikkaluokty, odkud jsme vyráželi na několikadenní (a jak se později ukázalo, daleko nejobtížnější) pochod. Předtím jsme ovšem stavili hned na dvou místech. Nejprve v Jinkasjaami (huh...tak za tohle jméno vážně neručím...promiň, Lenko, ale tvůj rukopis přece jen vyžaduje určitou fantazii, a ta moje se u švédských jmen vzdává) - laponské vesnici se zajímavým kostelem. Místní průvodkyně hovoří nečekaně srozumitelnou angličtinou, vysvětluje nám místní dějiny i význam obrazů - bohužel jsou tyto údaje vzápětí zapomenuty. V ohradě vedle kostela se pase několik sobů, někteří účastníci zájezdu se je pokoušejí nalákat zvadlými rostlinami, zatímco ostatní zuřivě dokumentují. Další zastávka (nepočítaje krátkou na oběd) se jmenuje Kiruna a je to na dlouhou dobu poslední město. Prý jsou zde mohutné doly na železnou rudu...zvláštní, město i vzduch jsou čisté, žádný severočeský hnědouhelný revír se nekoná, jen na obzoru se tyčí těžební věže. V dálce už jsou vidět zasněžené vrcholky (při zastávce na oběd u místních jezer jsou ještě patrnější) a nohy se chystají už-už vyrazit. Ještě jsme navštívili prodejnu typických laponských suvenýrů (osobně nechápu, proč jsme sem vlastně jezdili...), a už jsme se blížili k východišti prvního pochodu.
Úkol pro zbytek tohoto dne (jsou cca čtyři hodiny odpoledne) je jasný - vyšplhat co nejvýše, pokud možno až k chatě Kebnekaise, a tam přespat. Nafasovali jsme tedy zásoby, přebrali věci, vyhodili přebytečné věci, pokusili se zásoby nacpat do batohů, zařadili další věci mezi přebytečné (několikrát opakováno), až jsme nakonec byli připraveni. Tedy...zdánlivě. V té době jsme ještě netušili, že potravin je na těch pár dní zatraceně málo (když jsme se je pokoušeli nacpat do zavazadel, zdálo se jich být naopak zatraceně hodně) a také, že už po několika metrech na nás zaútočí mračna komárů. Pak nastal pochod, který by potěšil srdce každého profesionálního vojáka, zaměřeného na boj v džungli. Cesta vedla sice nejprve po rovině, ovšem už první most dával tušit, že to nebude žádná selanka. A nebyla. Terén bažinatěl, lávky nám praštěly pod nohama, můstky přes potoky a potůčky klouzaly. Komáři šíleli, slunce pražilo, čas ubíhal. Metry se však sčítaly v kilometry, a když jich bylo asi tak 17, usoudili jsme, že toho máme právě tak dost a vyhledali místo pro stany. Po večeři, dochucené hojnou přítomností komárů, jsme zalehli a duševně se připravovali na další den. Na programu byla nejvyšší hora Švédska i našeho putování - Kebnekaise.

5. den
Ráno nás přivítalo v plné síle a odhodlání. Tedy až na malou skupinku (Gerald a Iva, Ciri, Kristýna a snad ještě někdo), kterou ta lehká rozcvička (hehe) z minulého dne zdeptala natolik, že se rozhodli pro taktický ústup zpět k autobusu. Co tam dělali a jak se bavili po cestě komářím šílenstvím nevím. Pokud dokážu někoho odchytit a vyrazit z něj kus souvislého textu, doplním (doplněno, viz dále).
Obě Dáši se rozhodli, že lézt až nahoru není dobrý nápad a pokračovali dále směrem na chatu Singi, několik šílenců (Petr Ludvík, Martin, Honza a ještě někdo, koho jsem nezaregistroval) naopak usoudilo, že jedině s veškerou náloží to bude to správné ONO a vyrazili vzhůru se vším všudy. Zbytek, tedy nadpoloviční většina, nechal batohy u chaty jménem Kebnekaise a vzal si pouze zavazadla malá, někteří dokonce ani to ne. Uvěřili totiž našemu vůdci, že na vrchol je to tak 4 hodinky a dolů tak 1. Che, procházka na dopoledne - na to stačí jedny sušenky a láhev vody! Oj, jak krutý to byl omyl. Pozapomněli jsme totiž na nepsané pravidlo, že časové údaje, udávané naším vůdcem, je potřeba násobit koeficientem minimálně 2. To jsme ovšem měli pochopit již brzy.
Cesta nás nejprve vedla údolím, tak, jak jsme měli pokračovat dále při přechodu. Asi po kilometru nás tato cesta opustila. Po dalších několika stovkách metrů nás zaujal rozcestník. Jeden směr byl označen jako Ostra, druhý pak jako Vastra. I přes záludné přehlásky jsme okamžitě nápisy dekódovali jako “cesta ostrá” a “cesta vostrá”. Po konzultaci s mapou a průvodcem jsme usoudili, že vostrá cesta bude asi skutečně vostrá až moc (vypadala spíše jako pro horolezce) a pokračovali jsme cestou (snad) schůdnější, ovšem o něco delší. Tato trasa totiž předpokládala vylézt z našich cca 800 metrů do 1700, poté klesnout na 1600, a nakonec vystoupat až na plánovaných 2117. Při cestě přímé bychom museli zdolávat zamrzlý vodopád, k čemuž se nikdo z nás necítil kompetentní.
Stezku konečně přestalo bavit trapně se plazit hlavním údolím a odbočila do stráně. Začalo stoupání. Před námi se otevíraly pohledy na nebetyčné hory, skalní stěny, sněhová pole. Až úplně nahoře, daleko vzadu, vykukoval maličký kousek úplně zasněženého hřebene. To byla Kebnekaise. Tady někde už nám začínalo být jasné, že časový plán byl více než optimistický. To jsme ovšem ještě nebyli ani v sedle pod prvním vrcholkem. Tam jsme se vydrápali až po přechodu několika sněhových polí, kde odpadlo několik dalších účastníků (Korábovi), kteří mumlajíce něco ve smyslu “tohle je cvokárna” stočili své kroky zpět. My zbylí fatalisté jsme pokračovali dále. V prudkém výstupu na první vrcholek jsme předešli bandu do maskáčů zahalených Švédů takovým tempem, že tito zřejmě ztratili sebevědomí i chuť k dalšímu výstupu, neboť jsme je již nezahlédli.
Konečně tu byl první vrchol. Tedy...žádná sláva. Zima a vítr, vrchol veškerý žádný, jenom planinka pokrytá kameny. Po skupinkách, jak jsme se tak trousili, jsme na chvíli posedali v závětří, tupě zírajíce na strašidelný svah, který se vypínal nad námi, na druhé straně údolí. Někteří tvrdili, že vidí chatu, která se tam někde měla nacházet. Po nějaké době jsme se sesbírali, skutáleli se po suťovém svahu do zasněženého údolí a začali šplhat opět nahoru. Výstup byl tentokrát opravdu obtížný. Sušenky už docházely, hodinky ukazovaly neuvěřitelné údaje, svah byl prudký a pokrytý balvany, případně sutí. I ti vytvrdlejší vždy po pár metrech zastavovali a lapali po dechu. Cíl se však blížil. Nejprve jsme se doplazili k oné slibované chatě. Tam jsme překvapili několik místních horolezců, kteří tam zřejmě dorazili přes noc a teď si v teple a pokoji vařili a chystali se pokračovat. My jsme po nich jen hladově pokukovali, sedíce na podlaze v předsíni a pojídajíce zbytky sušenek. Dozvěděli jsme se, že na vrchol už je to jen pár metrů, že stačí vylézt nad chatu a vrchol bude už přímo před námi. Byla to v podstatě pravda. Vrchol skutečně před námi byl a ani ne tak daleko, jen mezi námi a ním bylo něco málo sněhu. Nám už to bylo ovšem vcelku jedno. Někteří sice psychicky nevydrželi, nepochopitelně vzdali těsně před cílem a zůstali v chatě, aby se po chvíli obrátili na zpáteční cestu, ale nás zbylé už nemohlo nic zastavit. Silou vůle jsme se na vrchol vydrápali, ukořistili pár skvělých záběrů do fotoaparátů i do mozkových závitů a mazali zpátky. Bylo tam totiž dosti větrno a tudíž i pěkná kosa. Při představě zpáteční cesty se nám sice dělalo mírně nevolno, ale nahoře jsme zůstat skutečně nemohli. Několik lépe oblečených si zkusilo horský sněhový tobogán (prý velmi kvalitní), ostatní sbíhali nebo důstojně scházeli. K chatě jsme dorazili za chvíli bez problémů a plynule pokračovali v sestupu suťovým polem. Zde došlo k situaci, které poněkud otřásla mojí otupělou nervovou soustavou. Někde uprostřed jsem totiž potkal Petra Schnabla, kterému jsem nesl polovinu stanu s tím, že v něm budeme spát. On se mě optal, jestli mám batoh. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že se přidal k lidem, kteří lezli nahoru se zavazadly, a tudíž že svoji polovinu stanu odnáší s sebou. Nakonec jsem se s ním domluvil, že si vezmu jeho kolíky a tyče a budu spát pod tím, co se mi z toho podaří dát dohromady. Jak jsem se později dozvěděl, on tu noc strávil zabalen do vnitřku stanu a prý ani si příliš nestěžoval. No, děkuju pěkně.
Sešplhali jsme do prvního údolí, já si vyzvedl kolíky, a už jsme se zase drápali nahoru. Někde v tomto úseku jsem se definitivně ponořil do lehkého nevědomí a pokračoval v cestě vždy tak dlouho, jak mi to žaludek, pobouřený skandálním nedostatkem jídla, dovolil. Mezitím se začalo lehce zatahovat, po horských stráních se dolů plazily mraky a situace nevypadala vůbec růžově. Nicméně rychlost sestupu byla skutečně výrazně větší než rychlost výstupu, obzvláště když se některá sněhová pole ukázala být sbíhatelnými. Nakonec jsme se všichni, i když často spíše v podobě stínů, k chatě dopotáceli. Sesbírali jsme odložené batohy a odplazili se ještě pár metrů vedle, kde už bylo stanování povoleno. Cestou jsme minuli skupinu sveřepě se tvářících mužů s kufříky, kteří vystoupili z helikoptéry a mířili k chatě. My jsme popadali do trávy, rozložili stany, já postavil cosi, co také vzdáleně připomínalo kus stanu, a po vydatné večeři jsme se propadli do spánku. Ještě ke mě dolehly zprávy o tom, že vůdci se naše místo nějak nezdálo nebo co a tak pokračoval dále, stejně jako několik dalších (Tonda a příbuzenstvo). Možná se také bál, že mu jeho brilantní odhad pochodové doby nějak osladíme. Celý pochod nám totiž trval bezmála 11 hodin.

6. den

Ráno kupodivu nikdo nedezertoval. Všichni se disciplinovaně sesbírali a vyrazili ve směru chata Singi, kde jsme se měli napojit na známou Královskou cestu (Kungsleden). Vyrazili jsme už důvěrně známým údolím. Tentokrát jsme se ovšem drželi ve středu, takže jsem brzy zaznamenal problémy s říčkou, která se rozlévala i mimo své koryto. Přes hlavní tok sice vedly můstky, ale jinde nastávaly menší problémy. Postupně jsem prohopsal až na místo, kde se údolí zužovalo. Zde jsem na nádherném místě potkal vůdce, který si zde předchozí den postavil stan a dnes se rozhodl počkat až na poslední, aby je mohl doprovázet a případné padlé sesbírat. Já jsem pokračoval dále, stále údolím, podél říčky. Cestou jsem potkával neuvěřitelné množství mladých a pohledných Švédek, což ještě podpořilo moji stoupající náladu. Pouze na okamžik mě z poklidu vytrhlo děsivé zavřeštění, při němž jsem málem vyskočil z kalhot. Ozvalo se totiž přímo u mých nohou a vydalo ho cosi, co vypadalo jako velmi podvyživené morče zkřížené s naježeným koštětem. Poté, co jsem tvora ujistil, že tak malé nejím, uteklo to kamsi mezi kameny. Měli jsme tu čest tohoto (po)tvora ještě párkrát potkat, ale už nikdy naši duševní rovnováhu neohrozil.
14 kilometrů uběhlo v pohodovém tempu jako voda a přede mnou se objevila chata Singi. U ní bylo několik účastníků našeho zájezdu, většinou ti, kteří předchozího dne pohrdli naším tábořištěm a pokračovali dále. Pohodlně jsem se rozložil, najedl, a zatímco ještě docházeli ostatní, připravil jsem se na další cestu. Spolu s dalším nedočkavcem (shodou okolností taktéž Pavlem) jsme vyrazili ve směru na chatu Salka, kousek za dvojicí (Tomáš +Radka), která vyrazila chvíli před námi. Po chvíli nás zlákal visutý most přes rozbouřené vody. Než jsme si uvědomili, že tudy správná cesta nevede, ušli jsme zbytečně asi kilometr. Po návratu na správnou cestu nás překvapil široce rozlitý vodní tok, přes který nevedl žádný viditelný přechod. Tok jsem překonal za pomoci kouzla Levitace stupně 3, kdežto kolega, v umění pochodové magie méně zkušený, skončil na stupni 2 a tudíž dále pokračoval s jednou nohou tiše čvachtající.
Překvapením ovšem nebyl konec. Zanedlouho se za námi objevila dvojice, která se blížila neuvěřitelným tempem. Při pozorném ohledání jsme usoudili, že se jedná o vůdce a o bratrance. Připadalo nám to krajně podezřelé, protože jsme věděli, že vůdce hodlá jít poslední, tak jsme se na ně rozhodli počkat. Při setkání se odehrál přibližně tento dialog:
“Zdar, to už všichni šli?”
“Ne...ale my jsme poslední.”
“Eh?”
“Už jdeme sami.”
“???”
“Ostatní to zabalili.”
Uff...to tedy bylo překvapení. Vyšlo najevo, že vůdce, zřejmě pod vlivem včerejšího debaklu, přehodnotil své plány a po sečtení kilometrů a vydělení počtem dnů usoudil, že do Abiska nemá význam hnát všechny. Vypustil proto několik hlášek ve stylu “kazí se počasí”, “cesta je dlouhá”, “v průsmyku je sníh”...tedy, tuhle informaci nám sdělil místní horal, a dodal, že místy je třeba se brodit po pás a nádavkem přidal děsivý propočet, podle něhož místní turisté chodí trasu, kterou jsme měli plánovanou na tři dny, dnů pět a více. To stačilo. Všichni, kteří v této skupině zbyli, se rozhodli pro zpáteční cestu. Dostali pro štěstí mobilní telefon, kterým měli zavolat řidiče, aby v Nikkaluoktě počkal o den déle a do Abiska přejel až devátý den odpoledne. Bratranec ovšem, pevně rozhodnutý trasu dojít, dostal navíc náklad několika stanů pro šílence s batohy kdesi vpředu, zásoby jídla a srdcervoucí rozloučení, jako by se chystal na pochod smrti. Nutno říci, že v té době to tak skutečně vypadalo.
Tím pádem jsme na cestě zbyli už pouze my (vůdce Marcel, bratranec, já a Pavel, momentálně tedy druhý), čtyři batožnatci (Petr L., Petr S., Honza a Martin), dvě Dáši a bratří Peyracové (o kterých jsem nejen netušil, jak se tam vlastně dostali, ale ani jestli jsou to skutečně bratři; pokřtil jsem je tak kvůli výraznému kulhání jednoho z nich, čímž se mu rozhodně nechci nijak vysmívat; naopak k němu chovám hluboký obdiv). Rozvažujíce novou situaci jsme pokračovali dále. Minuli jsme chatku, ve které vyspávali místní turisté, a pokračovali neúprosně na sever. Počasí se skutečně kazilo...zvedal se vítr, dělala se zima a nevlídno a moje nálada začala pomalu klesat. Nevlídné, místy až hororové prostředí vhodně doplnila dvojice ptáků, útočící zuřivě na všechny kolemjdoucí (zřejmě tam měli poblíž hnízdo, nebo byli prostě lidožravý). Nálada se mi zvedla až poté, co jsme dorazili na chatu Salka. Zde jsme nějaký čas rozmrzali, najedli se a rozvažovali co dál. Nakonec jsme usoudili, že pro případ, že by snad za námi ještě vyrazil nějaký šílenec, necháme zde zprávu a sami půjdeme dál, až za průsmyk na chatu Tjaktja (cca 12 km). Mezitím už jsme dostihli i dvojici, která vystartovala před námi. Na nové zprávy se netvářili nijak zvlášť nadšeně (obzvlášť ta o sněhu po pás je nepotěšila) a nakonec se usnesli, že možná přespí ještě pod sedlem a ráno se zřejmě vydají nazpátek. Vyrazili i s Pavlem druhým proto o něco dříve, aby si našli hezké místo. My jsme zatím umístili zprávu a pomalým tempem se vydali za nimi. Po cca kilometru však náhle za námi zaznělo dusání a funění, kolem mě se prořítil vůdce a zapředl strategickou debatu s bratrancem. Dostal totiž opět geniální nápad. Usoudil, že trasa přece jenom nebude zas tak zabijácká, a že on se teď vrátí na Salku, tam počká, až dorazí zbytek, a zkusí někoho ukecat, aby se vydal za námi. Aby to měl jednodušší, dá nám kus svého stanu. Tím počet částí stanů námi nesený dostoupil nepříjemné výše, ovšem vzhledem k jeho nepatrné váze i rozměrům jsme na to posléze přistoupili. Vůdce zmizel v mlze, zatímco my jsme se bažinatým terénem prodírali dále, směrem, jímž jsme tušili průsmyk. Po cestě jsme potkali několik místních, od nichž jsme obdrželi rozporné informace. Někteří tvrdili, že nás nečekají žádné problémy, jiní, že sníh tam je, ale že to není zase tak hrozné. Důležitá informace ovšem byla ta, že přímo v sedle, ve výšce 1105 metrů, se nachází bivakovací chata. Postupně jsme dospěli k názoru, že ze všeho nejrozumnější bude se vydrásat až do sedla a tam se na noc zhroutit do oné chatičky.
Konečně jsme stáli pod sedlem. Vůbec nevypadalo tak nízké, jak mělo podle všeho být, a sněhu tam bylo také požehnaně. Atmosféra byla ponurá - mírné šero (byla skoro půlnoc), kolem mlčící horské štíty, nikde ani živáčka, jenom voda, sníh a skály. My jsme však měli před sebou vidinu noclehu pod střechou, takže nás nemohlo nic zastavit. Hodili jsme do sebe panáka bourbonu, neseného pro chvíle krize, půl pytlíku hrozinek, a pocítili nadlidskou sílu (bratranci od té doby chutná whisky - zaznamenáníhodná událost). Do sedla jsme téměř vyběhli! Těžko říci, co nás hnalo víc...každopádně chatička vypadala naprosto SUPER, a to jak zvenku, tak zevnitř. Konečně jsme zase jedli a spali jako civilizovaní lidé. Pravda, kolegové to poněkud přehnali s vytápěním, takže spát se dalo až tak od dvou (nikdo se neodvážil vyvětrat), ale i tak to bylo velké povzbuzení. Jediné, co nám kalilo radost, byl fakt, že druhý den budeme muset vstát dost brzo, protože jsme chtěli konečně dohnat šílence před námi, jejichž věci jsme vlekli. Už při večeři jsme se však dohodli, že pokud je nedostihneme před jezerem, začneme rozdávat a konzumovat jejich potraviny.

7. den

V šest hodin ráno zadusaly v předsíni kroky, klika cvakla, dveře letí, a v nich stojí vůdce v plné zbroji. V polospánku vnímám tichou konverzaci; vyplývá z ní, že na chatě Salka se nikoho nedočkal, tudíž že ani nikoho neukecal (jak jsme se později dozvěděli, někteří se sice tím směrem vydali, ale nocovali asi kilometr před chatou). Do sedla večer nedošel a tudíž, stanu nemaje, bivakoval kdesi pod ním. Řekl bych, že to musel být velmi vlhký a velmi studený nocleh. Po chvíli hlasy ztichly a já se opět propadl do spánku. Za dvě hodinky mě probudil bratranec a my vyrazili na stíhací výpravu.
Sestup byl výrazně jednodušší, nejen proto, že (logicky) směřoval směrem dolů, ale také díky tomu, že z druhé strany byl svah znatelně pozvolnější. Sníh zde byl sice také, ale to nám příliš nevadilo; po ránu byl ještě ztuhlý a my se ani příliš nebořili. U chaty Tjaktja jsme nenarazili na nikoho, dokonce ani na žádný vzkaz. Překvapilo nás to natolik, že jsme se ani nevraceli přes most na druhou stranu potoka (přes který jsme přešli, když jsme odbočili k chatě), ale pokračovali dále po druhém břehu. Tak jsme nejen úspěšně obešli zprávu, která byla zanechána na rozcestníku, ale též jsme byli nuceni o kilometr níže onen potok brodit. Byl to docela problém, ale měly přijít horší.
Cesta vedla dále stejným terénem jako den minulý - podmáčené údolní louky, občas nějaký ten potok, většinou se jde po dřevěných lávkách, stále se mírně klesá. Takto se pokračovalo asi 13 kilometrů až k jezeru a chatě Alesjaure. Kousek před ní jsme narazili na prvního z bandy šílenců, které jsme stíhali. Shodou okolností se jednalo právě o toho, jehož podstatnou část stanu jsem nesl, totiž o Petra S. Vyvexlovali jsme s ním pár kusů výstroje za lehčí a pokračovali dál, až k chatě. Zde jsme zjistili, že před námi jsou už jen tři lidé; dva jsme stačili minout, aniž jsme si jich všimli, a ostatní čekali zde. Bohužel oni tři byli právě ti, kterým jsme nesli zásoby - Petr L., Martin a Honza. V klidu a pohodě jsme tedy rozložili věci, uvařili oběd, a podstatnou část těchto věcí rozdali zájemcům. Ovšem stalo se, co nikdo nečekal. Krátce poté se najednou z naprosto nepředvídané strany vynořil Honza. Vyprávěl děsivé zvěsti o tom, jak šli po druhé straně jezera a hledali nocleh v laponských boudách, nic nenašli, ale byli líní se vracet. Na mapě si našli, že na konci jezera je brod, a hodlali tam vodu překročit zpět. Nepočítali ovšem s tím, že bylo zrovna období tání, takže ono místo, ve skutečnosti jakási spojka mezi dvěma jezery, nebude vůbec vypadat jako brod, ale spíše jako obstojná řeka. Říkal, že poté, co se první odvážlivec (Petr) nacházel po cca 15 minutách brodění ve dvou třetinách trasy, se on rozhodl raději jít zpátky asi tak 6 kilometrů a přejít po mostě u chaty. O osudu dvou brodivců mu nebylo nic známo. Když jsme mu sdělili, že stejně spěchat nemusí, protože ostatní se vrátili a autobus tudíž nebude, nevypadal vůbec šťastně. Dali jsme mu tedy pro rozveselení něco ze zbylých zásob a on vyrazil, aby tu radostnou novinu sdělil brodivcům, pokud tedy přežili.
My jsme zatím dojídali. Ochutnali jsme speciální bramborovou kaši mého stanového spolunosiče, i když její přípravě jsme přihlíželi se značnou nedůvěrou. Pravil totiž: “Jdu dělat bramborovou kaši“ a vrhl do ešusu jakousi neidentifikovatelnou směs čehosi zeleného a červeného, evidentně rostlinného původu. Následoval dvě sekundy ticha, doprovázené kolektivním zamyšleným pohledem. Potom se ozvalo: „Co to je?“ Odpověď byla stručná a jasná: „Jedy.“ Posléze se nám dostalo upřesnění, že se jedná snad o nezralé borůvky a o jakýsi divoký česnek. Ne že by nás to uklidnilo, ale výsledný produkt byl každopádně velmi poživatelný.
Nic ovšem netrvá věčně. Nakonec jsme se museli přece jen sesbírat a vyrazit na další cestu. Ta vedla kolem jezera a za ním se propadala závěrečným klesáním k Abiskojaure (cca 20 km), dále pak národním parkem až k turistické základně Abisko (15 km). My jsme se rozhodli, že přespíme ještě před klesáním, protože jsme stejně neměli kam spěchat (autobus, jak jsme aspoň doufali, měl přijet stejně až druhý den večer) a dole by nás čekali jenom komáři. Tady, na náhorní planině, poblíže opuštěné laponské vesnice, byla sice ukrutná zima, ale komárů pomálu. Uvařili jsme proto extra silnou polévku třídy YUM-YUM (neplést s DUM-DUM, i když účinek byl podobný) a zalezli do stanů. Já jsem se rozhodl vyzkoušet nocleh s vůdcem. Nebyla to marná zkušenost; jeho stan i přes svoji abnormální lehkost vypadal dosti solidně. Pouze na moje přerostlé končetiny jaksi nebylo mnoho místa, takže jsem je musel umístit do batohu.

8. den

Pětadvacetikilometrový dojezd - to by byla asi nejpřesnější charakteristika tohoto dne. Hned po startu jsme začali silně klesat a když jsme dosáhli dna, ocitli jsme se zároveň v národním parku Abisko. Upozornila nás na to mohutná tabule z mnohojazyčným popisem. Dokonce jsme na ní vypátrali i něco velmi podobného češtině, což nás dosti (příjemně) překvapilo. Pokračovali jsme však dále, cestou podél potoka (jiného než dosud, poněkud vydatnějšího - byla to spíš docela solidní řeka.) Udělali jsme si malou odbočku k Abiskojaure, ale nijak jsme se nezdržovali a rychlým tempem pokračovali k cíli. Postupně přibývalo komárů i turistů, chodníky a stezky byly čím dál tím vyšlapanější. Několik kilometrů od Abiskojaure jsme konečně dostihli poslední dva účastníky přechodu (Petra L. a Martina). Vyprávěli o svých zážitcích s broděním, o tom, jak kolemjdoucí nejprve nevěřili svým očím a hned poté shazovali batohy a rvali z nich videokamery, o tom, jak voda sahala nejprve po kolena, potom do půli stehen a najednou až po pás (a tudíž i do batohu) a další veselé historky. Já už se však nemohl dočkat konce cesty a proto jsem vyrazil krátce po svém bratranci, který se hnal napřed. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na něj po několika metrech opět narazil. Stál v křoví a kolem něj visely na stromech součásti výstroje. Na můj překvapený výraz reagoval slovy: „Dej si bacha, klouže to.“ Měl na mysli dřevěnou lávku, která zrovna v tom místě vedla přes místo, kde bažina plynule přecházela v louži. Skutečně, klouzalo to, a ještě navíc se celá lávka potápěla pod hladinu. Byl jsem však varován a nebezpečné místo překonal se suchou zádí. Dusal jsem dál a dál; stezka vedla stále podél řeky, nízkými březovými lesy. V některých místech jsem z cesty odbočil a šel se na řeku podívat. Bylo to v místech, kdy se jí do cesty postavil kus skály a ona si jí brutálně prorazila cestu. Těsně předtím, než jsem dorazil k železniční trati a hlavní silnici, byl takový úsek dokonce několik stovek metrů dlouhý. U silnice jsem odbočil a po pár metrech došel k jakémusi památníku. Netuším, komu nebo čemu byl onen památník věnován, důležité bylo, že na druhé straně silnice byla turistická stanice, u níž se nacházel náš cíl.
U pomníku jsme na sebe nějaký čas čekali a poté se kvůli nadbytku komárů přesunuli ke stanici. Ani zde jsme dlouho nevydrželi, ač nás opravdu lákala měkká křesla a plápolající krb. Odebrali jsme se do blízkého kempu, který sice na první pohled vypadal spíše jako armádní ležení v džungli (představte si kopec, pokrytý štěrkem a hustě porostlý nízkými břízami, kde mezi nimi na volných pláccích stojí různobarevné stany, ztracené v zeleni, přičemž se po cestičkách proplétají zmatení táborníci), nicméně byl vybaven záchody, skvělou sprchou a kuchyní, obojí v ceně. Obě zařízení jsme plně využili. V kuchyni jsme ještě zapředli zajímavý rozhovor s dánskými skautkami, které nám posléze přenechaly své potravinové přebytky - dva pytle vloček, krabici soli do myčky na nádobí (patrně omyl), pytel cukru a pytlík lískových oříšků. Odvděčili jsme se jim tím, že jsme je nechali ochutnat naši polévku (taktéž pytlíkovou) zn. Vitana. Šklebily se sice při tom, mumlaly něco o tom, že je to jakési zelené, ale nakonec jim chutnalo. K večeru dorazil i autobus se zbytkem výpravy, takže pohoda byla úplná. První velký pochod a tím i první část putování byla tímto završena.

A zde svědectví o tom, jak to viděl Gerald:

Roztrhnutí pod Kebnekaise (či jak se to menuje)

Jak již bylo řečeno, někteří jedinci se rozhodli z různých důvodů, které zde nebudu uvádět, že rozhodně nedorazí do Abiska pěšky, ale zvolí trasu zpět k autobusu.
To ale nemohlo někomu zabránit, aby se nepokusil na Kebnekaise vyšplhat. Toho odhodlání jim vydrželo až na poslední horu před cílem. Představa, že to, co vyšlapali až sem, mají zase seběhnout dolů do údolí a pak už jen vyběhnou na Kebnekaise, je příliš nenadchla (pohled na hodinky taktéž ne) a tudíž se otočili na zpáteční cestu. Do "základního tábora" dorazili v půl deváté večer.
A co ti ostatní zběhové ? Ti se probudili do krásného dopoledne. Část osazenstva (3ks) se rozhodla, že aby se jim nezkrátili žíly, tak se seběhnou podívat dolů k řece. Zbytek (1ks) bude (dobrovolně) hlídat stany (dobrovolně se nabídl sám). To, co vypadalo jako nevinné seběhnutí k vodě, se po pár krocích změnilo na tápání v bažinách. Jelikož všichni účastníci této malé expedice ťapali v teniskách, tak se snažili houpavému čvachtajícímu mechu zdaleka vyhnout. Čvachty čvachty, už jsme zase na nohách hodinu. Při přiblížení k řece a konzultaci s ostatními se cíl "vodopád" změnil na "procházku podél řeky". Ona ta říčka nějak nepočítala s tím, že ji nějací blázni ze středu Evropy budou brodit... . Po nějaké té hodince se na dohled objevil lanový (ocelová lana i konstrukce) most. A už se všichni běželi "pohoupat". Z pokusů o přebrodění měli někteří jedinci vlhké... dooost vlhké tenisky a tak po přelezení mostku začalo veliké sušení obuvi a cachtání nohou. Skupinové kručení žaludků si vzalo za cíl jednu neozbrojenou sadu tatranek (5+1veliká tatranka). Na obloze se objevili nějací mrakové. Palubní meteorolog zadal pokyn k návratu. Po přehopsání několika bažinek a nalezení cesty skupinka vydala k nedaleké chatě (soustavě chatek). Po vydýchání a překonání několika nevelkých, ale nepříjemných, vodních toků, x-tém ujišťování se, že za tímdle kopcem to již určitě bude, jsme dorazili zpět do základního tábora. Celá procházka trvala asi dvě a půl hodiny. Následovala komprimace 4 lidí a jednoho vařiče do stanu pro 3. Když byl oběd hotov, každému se v cukuletu objevila v ruce lžíce a začalo veliké ochutnávání. Mlask mlask. Po obědě jsme začali zvědavě vyhlížet navracející se část tábora. Nikde nikdo. Až večer přiběhly nějaké plíce, a jen několik set metrů za nimi jejich majitelé. Následovalo zmatené vypravování, kletby na jisté účastníky zájezdu, za jejich "časové dezinformace". Po vydatné večeři se šlo na kutě.
Druhý den ráno (v 9:00) se sbalilo a už v poledne jsme se vydali zpět k autobusu. Pár galonů repelentu na chvilku zabránilo komárům v chlemstání naší krve. Asi dvě hodiny před plánovaným dorazením do cíle začalo pršet. Po návratu do civilizace jsme se domluvili, že se potřebujeme usušit, a to že asi ve stanu v dešti nepůjde. Byla zvolena "ústa" a "uši", aby šli zjistit, na kolik přijde chatička v místním kempingu na jednu noc. Po zjištění ceny se převážná část osazenstva rozutekla. Recepční chvilku nevěřícně pokukovala po zůstavších, až se dočkala ubezpečení, že šli pouze pro peníze. Cena byla 510 SEK / noc. Jednalo se o čtyřlůžkovou chatku. Takže se nás šest složilo a bylo to. (Dva stanovali na vyhrazeném místě). Vyfasovali jsme klíč č.8 s parůžkem a šli jsme žasnout. Vybavení chatky odpovídalo vybavení lepších českých hotelů. Vše v lakovaném dřevě, x sad skleniček a hrnečků, nerezové nádobí, plotýnkový vařič. Elektrická topení byla rázem zahalena nejrůznějšími ponožkami, tričky a jinými vlhkými oděvy. Následovala exkurze do autobusu pro čisté věci a hurá do sprch. Teplá voda ve sprchách byla za peníze. Ovšem zlaté české ručičky využily odložené hadice a teplé vody, tekoucí u umyvadla. Zase jsme si připadali jako lidé. Následovala příprava a konzumace večeře. A hupky dupky do pelíšku. Někdo spal po dvou, někdo po jednom, ale všichni jsme spali na postelích.
Ráno nás přivítalo zaťukání na dveře. To byl řidič, aby nás informoval o nastávajících změnách. Plánovaný odjezd v 9:00 se odkládá na neurčito. Důvody ? Lavina, sníh, zhoršení pochodových podmínek. Většina, až na pár "šílenců", se vrací sem.
Takže žádné balení, pouze vaření, vycházky do okolí a zase vaření. Celý den jsme prolenošili. Odjezd se měl odložit na druhý den. Odpoledne se ústa a uši vypravili za recepční, prodloužit okupaci chatky o další den. To znamenalo další průvan v našich finančních zůstatcích. Večer pánská část populace využila rozpálené sauny k důkladnému prohřátí organismů.
Dopoledne se začali objevovat první příchozí. My chatkáři jsme začali pomalu balit. V šest večer jsme všichni nastoupili do busu a vypravili se směr Abisko pro zbytek skupiny.

9. den - přesun busem přes norskou hranici, prudce dolů k fjordu a do přístavu Narvik; dále podél pobřeží a přes most na ostrov Hinnoya v hornatém souostroví Vesteralen; nocleh

Další autobusový den. Vzhledem k našemu stavu (po absolvování Královské cesty) ovšem docela příjemný. Vyjeli jsme brzo ráno po nové silnici, takže jsme se na norskou hranici dostali rychle a bez problémů. Zde jsme vystoupili, udělali několik fotek, movitější nakoupili pár suvenýrů, a za chvíli už nás zima opět zahnala dovnitř. Krajina vypadala nějak pořád stejně, takže jsem se přesunul do zadní části autobusu, kde mne očekával nelítostný zápas v piškvorkách. Už za chvíli jsem však byl nucen zápas přerušit a zírat. Venkovní scenérie se totiž zásadním způsobem proměnila. Sjížděli jsme k pobřeží. Dole ve fjordu se leskla hladina moře, kolem se tyčily mnohasetmetrové srázy. Přes fjord vedl mohutný most, po kterém jsme zanedlouho přejeli. Na chvíli jsme se stavili v přístavu Narvik, ovšem nemohu říci, že by mě nějak výrazněji zaujal.
Po chvíli doznala krajina opět změny. Prudké svahy teď končily přímo ve vodě a před námi se vynořilo souostroví Vesteralen, kde to vypadalo trochu jako v Nízkých Tatrách při potopě světa. Jako kdyby voda sahala tak do výšky tisíce metrů...svahy hor vyrůstali přímo z moře a na vrcholech se třpytil sníh. Takto jsme jeli celý den, nepočítaje krátkou zastávku v městečku Sortland. Přitom jsme překonali několik mostů a nakonec jsme zastavili nedaleko přístavu Melba, ze kterého nám druhý den ráno jel trajekt na Lofoty. Místo bylo parádní - na pobřeží, u pláže, a zároveň pod několikasetmetrovým hřebenem. Pohoda (pracovní název tohoto snímku byl "Pěkné pozadí"). Někteří šílenci se na tento hřeben dokonce vydrápali, aby si mohli prohlédnout půlnoční slunce (a druhý den mžourali jako sovy v poledne a nebyla s nimi řeč - že, Ciri?). Já jsem to vyřešil jinak - pět minut před půlnocí jsem se nechal vzbudit, podíval se na slunce, které jsem viděl zcela určitě stejně jako ti z hřebene (tj. pár stupňů nad obzorem), řekl jsem si: „Hmmm, hezký,“ vzpomínku uložil do archívu a šel zase spát.

10. - 11. den - výlety v horské krajině na ostrovech, kde se skalnaté štíty tyčí do výše 1000 m přímo od hladiny moře a je vidět i o půlnoci; autobusem přes centrum Vesteral Sortland do Melbu a trajekt na Lofoty; přes Solvaer až na nejkrásnější ostrov Moskenes, na konci trasy rybářská vesnice A; na závěr čtyřhodinový trajekt zpět na pevninu do Bodo

10. den

Výletů jsme tedy na Lofotech moc neužili, a byla to celkem škoda. Je ovšem pravda, že jsme museli překonávat značné vzdálenosti, což by se nám asi těžko podařilo. Ráno jsme absolvovali rychlý trajekt na Lofoty, přičemž nás dosti překvapil místní přístav jménem Fiskebol - vypadal spíše jako molo pro pramice. Okolí ovšem bylo parádní a zvěsti o skalnatých štítech, tyčících se 1000 metrů od hladiny, rozhodně nepřeháněly. Škoda že se už od pohledu jednalo o terény horolezecké. Ulovili jsme alespoň spoustu fotek a nabrali chuť do dalšího cestování. Prakticky celou cestu bylo na co koukat. Vítaná zpestření nám zajistilo několik zastávek. První u pobřeží Atlantiku („tak, a tímhle směrem teď není víc jak 5000 kilometrů nic, a potom Kanada...“). Další pak ve správním středisku Svolvaer (bohatá nabídka salámů, ryb a suvenýrů na místním trhu...hmno...). Potom městečko Hennigsvaer, poklidné místo plné domků na pilotech a kotvících lodí. Na závěr historická rybářská vesnice Nusfjord, chráněná UNESCO. Hezké místo - domy na dřevěných kůlech přímo na mořském břehu, kolem příkré svahy, skřehotání racků, vůně (nebo smrad?) moře a ryb...
Počasí ovšem bylo dosti teplé, takže i přes krásnou krajinu nás zmáhala únava. Ve vesnici A, kam jsme dorazili večer, už jsme ani neměli příliš chuť se nějak moc rozhlížet a už jsme hledali místo pro stan. Věděli jsme, že nám druhý den jede odpoledne trajekt z městečka Moskenes a že do té doby si můžeme vyjít někam do okolí. Už jsme měli vyhlédnutou zajímavě vyhlížející trasu a chtěli jsme se na to pořádně vyspat. Z prvního místa nás však nekompromisně vyrazil chlapík, přiřítivší se v terénním jeepu a hovořící směsí jazyků, obtížně identifikovatelných. Pochopili jsme, že místo mu zřejmě patří, a že nás posílá buď do kempu, nebo k jakémusi jezeru. Některé z nás toto přivítání tak rozladilo, že se vydali o několik kilometrů dál, kde přespali na nádherném místě na břehu jezera. My flegmatičtější (nebo unavenější) jsme rozbili ležení u jezera bližšího. Vyspali jsme se také dobře, i když komárů zde bylo opět dost a terén byl příkřejší než by bylo ideální.

11. den

Ačkoliv to tak nevypadalo, tento den byl nakonec jedním z nejnáročnějších (alespoň pro mě, bratrance a strýce). Hned ráno jsme vyrazili na výlet, naštěstí bez batohů. Tentokrát, poučen fatální zkušeností z Kebnekaise, jsem si přece jen vzal nějaké potraviny a oblečení, ale to byla jen minimální zátěž. Popojeli jsme kousek autobusem a vyrazili vzhůru. Po pár metrech jsme narazili na část naší výpravy, která se tam líně povalovala, cpala se zbytky zásob a nejevila nejmenší chuť vydat se někam nahoru. Zanechali jsme ji svému osudu a pokračovali dále. Chtěli jsme původně vystoupit na vrchol nad přístavem, na který měla vést značená cesta; ta ovšem jaksi nevedla, takže jsme nakonec vystoupali až nad druhé jezero a odtamtud ještě výše, až do sedla cca 600 metrů vysoko. Zde jsme jednak vychutnávali pohledy na fjord, ležící pod námi, jednak zapředli krátkou debatu s místním horalem. Ten se nám snažil naznačit, že cesta na vrchol toho, na čem jsme právě stáli, vede někudy zadem. Tuto informaci jsme vzali na vědomí a s díky odmítli, neboť nás tlačil čas. Horal s úsměvem pokýval hlavou a poklusem zmizel. Za chvíli už jsme ho viděli, jak vybíhá na vrchol a s uspokojením hledí dolů. My jsme se spokojili s tím, že jsme horu obešli směrem k pobřeží a ulovili pár hezkých snímků. Potom už nastal čas na sestup. Byl rychlejší než jsme čekali, takže v přístavu jsme měli ještě značnou časovou rezervu.
Na trajekt jsme se tentokrát naloďovali netradičně pěšky, nicméně už jsme byli zkušení, takže jsme nalezli, vybaveni rozličnými svetry, bundami a spol na palubu. Já jsem se usadil přímo na zádi, odkud jsem po mírně zpožděném odražení mohl krásně sledovat vzdalující se vrcholy lofotských hor. Cesta byla tentokrát o něco delší, ovšem na druhou stranu o něco zajímavější, neboť jsme při cestě míjeli spoustu členitých ostrůvků.
Přístav v Bodo byl o dost větší než jeho bráška na ostrovech. Samo město bylo moderní, nicméně nijak zvlášť zajímavé - vůdce se sice snažil upoutat naši pozornost upozorňováním na jakási muzea, ovšem my už jsme byli poněkud otupeni. Pokračovali jsme dál a dál, směrem k startu posledního výletu - k jezeru Balvatnet. Cestou jsme projeli mnoho tunelů a minuli několik dech beroucích vodopádů. Bohužel jsme kolem nich jen prosvištěli. Podle původního plánu jsme měli dojet až k jezeru, ovšem značka omezující vjezd byla nekompromisní. Nezbylo nám než vyrazit z autobusu, akčním způsobem zabalit na dva dny a vyrazit po asfaltce dále. Bylo asi jedenáct hodin. Říkali jsme si, že se pokusíme dovléct až k jezeru, které mělo být asi tak 8 km. Mělo...bylo ovšem asi tak 12, možná i víc. Dorazili jsme k němu kolem druhé hodiny ranní. Praštili jsme sebou přímo na hráz, večeři (nebo snad už snídani?) jsme odbyli velmi rychle a zapadli do spacáků. Čekal nás den, na který se nezapomíná.

12. - 14. den - pěší přechod divokou severonorskou krajinou ze Sulitjelmy (1800 m vysoké skalní stěny a ledovce) k jezeru Balvatnet a do ledovcového údolí Junkerdal (pohoří Saltfjell); trasu lze upravit pro ty účastníky, kteří si budou přát kontakt s autobusem již 2. noc; zakončení treku v obci Lonsdal

12. den

Tento den se nám vstávat opravdu nechtělo. Ostatní na tom ovšem byli ještě hůř, takže náš rodinný klan plus jedna Ciri nakonec vyrážel mezi prvními. Cesta měla vést podél jezera, u kterého jsme přespali, a posléze na druhé straně pokračovat bočním údolím, kterým přitékal jeden z jeho hlavních vodních zdrojů. Cesta byla v průvodci plánována na sedm hodin, což bylo mimořádně podezřelé - jezero totiž vůbec nevypadalo velké a okolní krajina na první pohled taktéž nevypadala nijak výhrůžně. Takže nějaká zrada...ale jaká?
Zpočátku se šlo bez problémů, krajina lehce zvlněná a jen mírně podmáčená. Jezero jsme proto ovšem museli obcházet slušným obloukem, jinak by to asi s tím podmáčením bylo výrazně horší. Čas pro první zradu přišel až po několika kilometrech. Vzala na sebe podobu mostu, či spíše tří čtvrtin mostu. Byl visutý, dvě lana dole a na nich prkna, dvě lana nahoře coby zábradlí...ale ale, jedno z horních lan vede jaksi podivně...a je to tím, že jeden ze sloupků na druhé straně již nestojí, ale opírá se o druhý. Několik hlubokých nádechů a výdechů, a jde se na to...do poloviny to jde slušně, ale ouha, teď se horní lana sbíhají, navíc spodek mostu nabírá podivný sklon, safra, toho jsem si předtím nevšiml, je to víc jak 45 stupňů, co teď? Řídím se Cimrmanovým poučením a pokouším se ono místo podlézt - chyba, do lan se mi zachytává batoh a já trapně visím nad vodami. Pohled dolů...no fuj, tak tam tedy ne...pokus o vyproštění...fajn, dozadu to jde, sice nic moc, ale přece. Volím cestu hrubé síly, špatně visící lano odstrkávám a protahuji se vzniklou mezerou. Ještě pár šouravých kroků a jsem na druhé straně. Krátká obhlídka situace - zdá se, že tu přecházel někdo opravdu moc těžký a nějak nešikovně šlápl. Jedna strana mostu je skoro na třísky, sloupek už jen visí. Hmmm...tak to snad raději počkám, hned za mnou jde Ciri, ta by to nemusela rozchodit. Hlavně chci ovšem vidět, jak se bude tvářit.
Zklamala mě. Tvářila se ledově, nechala si pouze přenést batoh (když jsem se pro něj vracel, sloupek to definitivně zabalil a za mými zády se zhroutil, přičemž mě lano málem stáhlo dolů) a poté most bez problémů přešla. Aspoň že přiznala, že se jí třesou ruce, jinak bych se snad musel stydět.
Na druhé straně byl terén již o něco vlhčí. Občas nějaké to sněhové pole, občas potůček, a najednou řeka. Sice vydatně rozlitá, takže ne zas až tak hluboká, ale most nebyl a ani po kamenech se moc skákat nedalo. Za řekou to opět trochu stoupá, potom zase klesá a plynule přechází v močál. Následuje další řeka. To už vypadá vážně...ti dva co šli přede mnou zřejmě brodili, už jsou na druhé straně a odcházejí kamsi nahoru; já zatím hledám důstojnější způsob. Nacházím dosti komplikovanou cestu, provádím jí Ciri a na druhé straně narážíme na rozcestník. Cesta, kterou se odebrali Tomáš a Radka, se mi nějak nezdá, takže raději čekáme na ostatní, mezitím pojídáme něco z potravinových fondů. Ostatní po nějaké době dorážejí a mohutně se dohadují. Posléze docházíme k názoru, že jednak naše ofocená mapa je úplně na houby, jednak že cesta nahoru je stoprocentně ta nesprávná. Pokračujeme dále. Ke kraji jezera je to ještě 8 kilometrů a my chceme dojít ještě mnohem dále, podle průvodce asi tři a půl hodiny od jezera. Sněhu přibývá, terén je stále mokřejší a mokřejší a další řeka již se ani částečně suchou nohou prostě překonat nedá. Brodit třeba, řekneme si s klasikem, a vzhledem k síle proudu to bude asi lepší v botách, protože tady upadnout, to by nemuselo skončit dobře. Navíc je druhé straně sníh, což by pro bosé nohy také nebylo tak úplně ono. Někteří prý tuhle řeku ještě brodili naboso...tu další ještě snad také někdo...ale tu třetí už jen sebevrazi či masochisté. K té jsme dorazili už pozdě večer (nebo v noci? Tma nebyla...) a bylo to už daleko v údolí. Za sebou jsme měli zbytek cesty podél jezera a mnohakilometrový pochod údolím, kolem kterého se tyčily vysoké skalní stěny s vodopády a kterým hučel mohutný vodní proud. V té době už zřejmě nikdo neměl síly nazbyt, někteří měli za sebou první psychické krize a jediné, co všem probíhalo hlavou, bylo „kde je sakra ta chata...kde je sakra ta chata...“. A najednou byla tady. Skvělá chatička se skvělým jménem Argaladhytta, s drnovou střechou a okny zasklenými, kolem se plížej hladoví turisté a vyjou jako kojoti, že mají mokré boty. Uvnitř jsou kamna a kolem, hned vedle potoka rovná, nepodmáčená plocha, porostlá sice stromy, ale na stanování bezvadná. Z posledních sil jsme postavili stany, odnosili nejtragičtěji promočené části výstroje dovnitř a uvařili večeři. Mezitím jsme se dohadovali, kolik brodů nás asi čeká nazítří, kdo asi bude takový blázen a půjde až do Lonsdalu, a kdy asi dojdou ti, kteří zůstali za námi.

13. den

Ranní vstávání jsme měli ochucené obouváním do mokrých bot, které přes noc ani náhodou neuschnuly. Z opozdilců již nedorazil nikdo, takže na pokračování do Lonsdalu to už ani trochu nevypadalo. Tak nějak jsem to chtěl mít za sebou, takže jsem vyrazil jako první. S překvapením jsem však zjistil, že cesta vypadá o dost kulturněji než předchozí den. Můj dojem vzápětí potvrdil most vedoucí přes další z mnoha potoků, stékajících z boku do údolí. Šlo se mi bezvadně. Konečně jsem také mohl vychutnávat okolníkrajinu. Kilometry ubíhaly, a najednou cesta odbočila z údolí a vyšplhala až nahoru na silnici. Chvíli jsem si odpočinul na místě, kde ji podtékal jakousi skalní štěrbinou vodopád, a po silnici pokračoval dále, horskou osadou, lesem podél silnice (tady jsem proklel norské značkaře, ale nemohl jsem tušit, jestli ti mizerové se značkou někde v lese záludně neodbočí, protože to bych se mohl jít klouzat), přes několik kopců rozpálených sluncem (a boty ne a ne úplně uschnout...), potom asi hodinový odpočinek spojený se sušením bot a jídlem, během něhož mě předešla jakási předsunutá hlídka naší výpravy (Pavel a ještě někdo, už nevím kdo). Najednou cesta vede do údolí, na jehož druhé straně vidím obludný rekreační komplex. Nějak cítím, že to bude cíl. Poslední vzepětí sil, posledních pár kleteb na hlavy značkařů, kteří na některých místech nepochopitelně značení vypouštějí, a už vypadávám na parkovišti u chaty Graddis a hledám náš vehikl. A nacházím! U něj s překvapením zjišťuji, že Tomáš a Radka již dorazili. Záhada se vysvětluje vzápětí - nedorazili sem, nýbrž zpátky. Po cca 15 kilometrech pochodu nesprávným směrem se totiž vrátili. No nazdar...to bych tedy absolvoval nerad.
Ještě než stačí dorazit ostatní přichází nezvaný host jménem místní přeháňka. Jen tak tak zaběhnu do autobusu a už to lítá. Naštěstí to netrvá dlouho. Jdu se zase jednou po dlouhé době umýt (stylově do ledového potoka), mezitím odpočíváme, jíme zbytky potravin, proklínáme hojné komáry a rozvažujeme, kdo asi na cestě zemřel. Stále však docházejí další a další a pozdě večer i ti nejposlednější. Pokračovat už nechce vůbec nikdo, mimo jiné také kvůli počasí, které se opět horší, tentokrát zřejmě na déle. Přesouváme se tedy autobusmo směrem k Lonsdalu a zde u jezera rozbíjíme ležení. Drobně prší, je hnusně, alespoň komárů že tu tolik není. Mohutně se vaří, Marcel žhaví mobil a posléze jej předává dál. V paměti tak zůstává obraz zasmušilé, zahalené postavy přecházející po břehu jezera kdesi za polárním kruhem a huhlající cosi zuřivě do sluchátka, přičemž osoba na druhém konci spojení zřejmě sedí kdesi ve střední Evropě, doma v křesle, v teple, klidu a pohodě. Jako z eurotelí reklamy. Nakonec dojídáme veškeré zbytky, odkládáme moderní techniku a uléháme do stanu. Naše pěší putování tímto definitivně končí. Zbytek už je ve znamení klasického poznávacího zájezdu v autobusovém stylu.

14. den

Ráno prší, balení proto vypadá spíše jako evakuace. Vyrážíme směrem na Mo-i-Rana, menší město u jednoho z větších jezer. Cestou opět překračujeme polární kruh, tentokráte ze severu na jih. Opět tradiční hromady suvenýrů, kilometrovníky se jmény velkých měst, kvanta turistů...nuda. V Mo-i-Raně se moc nezdržujeme, je to moderní městečko, za návštěvu stojí tak leda obchody, kde se chudý český turista může tak leda naštvat. A jedeme dál, občas zastavíme, jednou u pěkného vodopádu, potom zase na jakémsi historickém místě (prý bojiště, padl tam nějaký svatý nebo co...křesťanství je stejně legrační). Většinu dne prospím v azylu vzadu vedle Dáši, kde je jedno z mála míst, na kterém si můžu natáhnout své předimenzované končetiny (Dášo, ještě jednou díky). Večer spíme kdesi na lesní cestě, asi 80 kilometrů od Trondheimu. Děláme ohníček, k posezení nám hraje netradiční kytarová skupina „Tři soboli“, tvořená Bárou, Gábinou a Pavlem N. Netradiční je zejména proto, že hrají tři na jednu kytaru, většinou současně. Musíme ovšem uznat, že jim to šlape. Zábava se protahuje do pozdních nočních hodin. Můžeme si to dovolit. Teď už ano.

15. den - přes severní polární kruh hornatým krajem (vodnaté řeky, vodopády) k jihu do Mo-i-Rana a do historického města Trondheim (katedrála Severu); nocleh v horách s možností vycházky

Máme teď trochu náskok. Alespoň jsme si stihli prohlédnout Trondheim a místní katedrálu, která tedy skutečně stála za to. Uvnitř byl bohužel zákaz focení, takže fotky máme jen zvenku. Město samotné je velmi hezké, obzvlášť plavební kanál s okolími domy a náměstí stojí za podívání. Další zastávka se jmenuje Roros. Divné místo. Kdysi snad hornické městečko, teď něco, co by se nejlépe dalo charakterizovat slovy „ospalá díra“. Kupodivu tu máme tři hodiny pauzu. V okolí se vyskytují jakési podivné kopečky, zcela holé. Prý se jedná o staré haldy. Hmmm...to u nás v severních Čechách máme taky, a o dost větší. To vidět nemusím. Marcel vyráží kamsi do terénu, přidávám se tedy k němu. Po chvíli zjišťuji, že je nás asi 7. Divné... Jdeme po cestě, typickou severskou rovinatou krajinou, jen tu a tam mírná terénní vlnka. Kolem nízké, řídké listnaté lesy. Po několika kilometrech se zkusmo ptám, kam že to vlastně míříme. „Prohlížíme si krajinu,“ zní odpověď. Já se picnu. Vzápětí Marcel uhýbá do bažiny. Jdeme za ním, země pod námi se pohupuje. Jdeme přesně tou samou krajinou, jakou jsme se pohybovali už mnoho dní, jenom tady je všude kolem rovina a my už nemáme turistické boty, protože jsme si vyšli jenom na procházku. To se mi snad jenom zdá. Naštěstí se po několika kilometrech dostáváme opět na pevnou půdu a vracíme se zase zpět. K autobusu docházíme přesně pět minut před plánovaným odjezdem.
Tentokrát stanujeme na rovině, opět uprostřed lesa. Je tu měkký mech, ovšem žádná voda. Je nám to jedno. Vaříme z toho co máme, večer je opět oheň, ale vzhledem k tomu, že "Tři soboli" se tentokrát nekonají, jdu brzo spát.

16. den - z hor ve středním Norsku přejezd do hlavního města Osla, krátká prohlídka; nocleh v oblasti Mossu

Projíždíme opět vcelku nezajímavou krajinou. Většina autobusu dřímá, já se k ní snažím připojit. Projíždíme Hamarem, kde se prý konaly některé disciplíny Lillehammerské olympiády; jsme upozorňováni na mohutnou halu ve tvaru převrácené vikingské lodi. Hmm...chrrr...chrrr. Nějak mě to cestování zmáhá. Konečně dorážíme do Osla. Nejprve si procházíme Vigelandův park. Je tu prý kolem 270 soch, znázorňující běh života ve všech jeho podobách. Ten chlapík si musel skutečně máknout...je to zajímavé i hezké. Pokud budete mít cestu kolem, doporučuji zastávku. Poté se přesouváme do centra. Hromadně jsme protaženi radnicí, historickou pevností, pěší zónou...a už toho máme nějak dost. Spolu s bratrancem usedám na lavičku naproti univerzitě a zde hodinku jen tak klábosíme a koukáme po kolemjdoucích. Poté se přesouváme do přístavu, brutálně zabíjíme čas okukováním lodí...a už se blíží odjezd. Přesouváme se na pobřeží, kde zakotvujeme u vesnice Dusa. Stany stavíme přímo na pobřeží, téměř se obáváme návštěvy přílivové vlny ve spacáku. Někteří šílenci (Marcel) se koupou. Po mnoha dnech konečně přichází tma. Dojídáme poslední zásoby a naposledy uléháme do stanů. Zítra už nás čeká trajekt.

17. den - přejezd do Švédska a zajímavou krajinou žulových ostrůvků v Bohuslanu, možnost koupání; přes Goteborg (zastávka) dále k jihu až do Trelleborgu na noční trajekt; loučení se Severem

Opět jízda autobusem. Fasujeme poslední zbytky zásob, které většinou ihned dojídáme. Krátká zastávka v Helsingborgu, prohlížíme si historickou, blíže neidentifikovanou stavbu na návrší a moderní přístav dole. Daří se nám zamluvit si místo na dřívějším trajektu, takže místo do Rostocku poplujeme do Sassnitzu. Trajekt odráží v 17.45. Je to zvláštní, ale tahle loď mi připadá o dost přehlednější než ta první; bohužel se tady nedá vylézt na příď. Hodinku procházím po palubách a posléze odcházím na zadní palubu, kde probíhá oslava 18. narozenin Lenky Ludvíkové. Všichni gratulují, dávají se dary, mohutně se popíjí. Většinou pivo, ke kterému nemám příliš vřelý vztah, proto po nějaké době opět tiše odplouvám kamsi na horní palubu. Až do přistání se potloukám po lodi, dívám po okolí i po lidech. Obzvláště mě zaujala rodinka žhavící výherní automaty. Nerad bych takhle skončil.
Do Sassnitzu dorážíme po desáté večerní. Tentokrát bez problémů nacházím autobus. Jiní ovšem takové štěstí nemají, takže z lodi vyjíždíme o pár člověků lehčí. Zjišťuji, že za dobu, co jsem je neměl na očích, se kompletní zadní část autobusu stačila vydatně napojit nejrůznějšími alkoholickými nápoji. Nabíráme zapomenuté existence a za strašlivého řevu vyrážíme směrem k celnici. Po menších problémech, ke kterým patrně též mírně přispěl stav našeho vůdce, pokračujeme ve směru na Berlín. Zadní část autobusu mnohem víc než dopravní prostředek připomíná opičí klec. Kolují baňaté láhve, znějí podivné písně. Někteří příliš znavení uléhají na podlahu. Po chvíli se k nám připojuje i vůdce. Je evidentně v dobré náladě, konečně má k tomu také důvod (alespoň já myslím, že plnoletá dcera patří k dobrým důvodům). To, co předvádí, je ovšem nezaznamenatelné, a to včetně fotografií (pro zájemce z řad účastníků či osobních přátel jsou uloženy v archivu). Kolem půl dvanácté se opět potácí dopředu, kde upadá do bezvědomí a setrvává v něm až do šesti do rána. Sil však pomalu ubývá i jinde, kolem půlnoci se většina osob stává nepoužitelnou. Vítá nás Berlín a nový den.

18. den - vylodění v Rostocku, přes Berlín na státní hranici a do Prahy (příjezd navečer)

Autobus pádí nocí, všichni spí. Dvakrát nebo třikrát zastavujeme, vylézají však jen ti, co opravdu musí. Brzy ráno dorážíme na hranici. Marcel se probouzí a vznáší návrh, že se někde zastavíme na snídani, případně na časný oběd. Ti, co už jsou při vědomí, rozhodně souhlasí. Kolem desáté zastavujeme u hospody. Nabídka je sice velmi omezená, nicméně každý si ze třech nabízených jídel vybere. V průběhu další hodiny a půl je téměř všem (až na jednoho, hádejte na koho) jídlo také přineseno a s chutí zkonzumováno. Nakonec se po urgenci dostává i na mě, naházím to do sebe a už zase jedeme. Všichni už se těší domů. V Praze parkujeme opět na tradičním místě u hotelu Diplomat. Ještě rychlé loučení a už se všichni rozprchávají na všechny strany. Tak zase za rok. Tentokrát prý Korsika...no, tak to bude záhul. Už se těším...

Pár bonusových fotek:

Terénní vlnka - kdovíkde
Začátek pochodu směr Kebnekaise
...a ještě jedna z podobných končin
Most přes záliv
Přechod mostu poprvé...
...a podruhé
Jeden vodopád, který jsme míjeli při cestě zpátky

Autorova homepage nebo Cesty